Argo 2022, 314 s.
Román Tolik popela se odehrává na počátku globální pandemie a text je to divný, jako byly divné dny, v nichž ožily velké dějiny a zároveň se zastavil čas. Dvě linie příběhu propojuje postava stárnoucího spisovatele Kryštofa Mráze, člověka „vlažného“ a odtažitě ironického. Ten se v první příběhové rovině snaží pomoci mladé humanitní vědkyni Kristýně. Poté, co ji ztrapní v televizní diskusi, se vpáčí do jejího světa, plného bolesti a žalu. Druhá linka sleduje bizarní sektu vedenou bývalým feťákem Kamilem, jenž svým stoupencům vykládá věštecké sny Kryštofovy sestry, která je už léta po smrti. Štindl empaticky zkoumá psychologii různých lidských typů, trpících závratí ze života a nacházejících se „půl kroku od propasti“, kam je může „srazit nepředvídatelná náhoda nebo neúprosná dějinná nutnost“. Kamilova spasitelská mánie, Kryštofova úporná snaha zachránit dívku s psychickými problémy, Kristýnina angažovanost – to vše jsou marné pokusy o překonání vlastní bezvýznamnosti a odvrácení životní prohry. Kořeny selhání většinou souvisí s rodinným zázemím, které za žádných okolností není dokonalé a vždy způsobuje jizvy na duši. Postavy mají problém vymanit se z tíhy vzpomínek na dospívání a selhávají v roli rodiče, sourozence, potomka. Důvěryhodný příběh se však ke konci začne zadrhávat vlivem ne úplně přesvědčivého zvratu v Mrázově chování, neuspokojivých motivací postav a nedotažení rozehraných událostí. Apokalypsa ohlášená pervitinovým guruem nakonec přijde, ale je filtrovaná horečnatým covidovým vnímáním. A čtenář váhá, jestli je konec bezradný, nebo jen odfláknutý.