Britský hudebník James Blake se vedle své sólové dráhy elektronického písničkáře etabloval jako vyhledávaný producent spolupracující s hvězdami globálního popu. Také na jeho nahrávkách se podílela řada známých jmen. Na novém albu, které je návratem k tanečním východiskům jeho tvorby, si však vystačí sám.
Obrazový doprovod desky Playing Robots into Heaven britského hudebníka Jamese Blakea zachycuje snový výjev připomínající estetiku montáží Storma Thorgersona na obalech alb Pink Floyd: vidíme siluetu postavy putující pustou krajinou s obřím amplionem na zádech. Pokud bychom tento obraz měli číst symbolicky, nabízel by se nejspíš výklad, že letos pětatřicetiletý producent pokračuje ve své muzikantské pouti zcela sám. Atmosféru jeho šestého alba, na kterém se poprvé od svého eponymního debutu z roku 2011 obešel bez hostujících hudebníků a zároveň se vrací ke klubovému minimalismu svých začátků, zmíněný vizuál každopádně docela vystihuje.
Pokušitel formy
Dříve než se s kombinací bolestně procítěného falsetta a subbassových poryvů etabloval na hudební scéně jako „dubstepový písničkář“, patřil James Blake ke skupince tvůrců nového ostrovního zvuku, který se na bázi pozdně dubstepových derivátů začal formovat koncem nulté dekády. Postdubstepová scéna se točila …
