Oceňovaný román lotyšské spisovatelky Nory Iksteny vypráví příběh tří generací žen. Mateřské mléko, odmítané a nasáklé hořkostí i neštěstím, se v něm stává jedním ze symbolů, s jehož pomocí autorka zprostředkovává zkušenost východoevropského člověka dušeného dějinami druhé poloviny 20. století.
Na náměstí Svobody v Rize stojí pomník s nápisem „tēvzemei un brīvibai“, jejž lze doslovně přeložit jako „otčině a svobodě“. Podobná dedikace by mohla stát na začátku románu současné lotyšské spisovatelky Nory Iksteny Mateřské mléko (Mātes piens, 2015), pouze s tím rozdílem, že by na místě otčiny byla „matčina“. Jakýkoli mužský princip je zde totiž silně upozaděn. Rodičovství, ať už doslovné, či přenesené na rodnou zemi, v příběhu není asociováno s rozevřenou, milující náručí, ale s otevřenými ústy mytického Krona, připraveného své potomky pozřít.
Teorie rodičovství
Román rozdělený na krátké kapitoly, v nichž střídavě promlouvají dvě ústřední hrdinky – matka a dcera, kombinuje rovinu osobní, která tematizuje komplikované rodinné vztahy, duševní poruchy i různorodé způsoby zvládání těžkých životních situací, a rovinu historicko-politickou, soustředěnou na okupaci Lotyšska Sovětským svazem. Obě plochy se zároveň prolínají, …
