Alfred ve dvoře, Praha, premiéra 30. 10. 2023
Dvě herečky a jeden herec (Tinka Avramova, Irina Andreeva, Arseniy Mikhaylov) hodinu statečně bojují se sisyfovským úkolem přestavovat desky zateplovacího polystyrenu, a vždycky když se zdá, že už jim musí dojít invence, jak ještě těch pár balíků sněhobílých kvádrů přeskládat, režisér Jan Mocek s kolektivem překvapí. A tak sledujeme úvodní polystyrenový tetris poslepu, polystyren jako materiál pro zámkovou dlažbu, polystyrenové věže, které se musí jednou zřítit, polystyren jako bludiště, polystyren jako sloupoví antického chrámu, polystyrenovou kupu coby skálu hodnou horolezeckého umu a jako hromadu, kterou je třeba překonat podlezením. A do toho to neustávající vrzání – zvuk zprvu na samé hranici snesitelnosti, na který si ale kupodivu po pár minutách zvykneme: otrlejší se chytnou rytmu, ti s fantazií značící duševní nepokoj objeví melodii, ne, rovnou symfonii skřípotu! Minimalismus, kterému stačí udělat z polystyrenu kuličky, divadlo, které si vystačí s nápadem. Nepotřebujeme vědět, co přesně se tu odehrává: tak nějak tušíme, že to není nic pěkného a že s tím jako lidstvo už moc nenaděláme. Krize kapitalismu? Odcizenost práce? Marný boj se změnou klimatu? Snaha zkrotit dopady umělé inteligence? Tohle všechno a možná něco ještě dalšího. Reakce je ale davová: je-li odpor marný, ještě se můžeme té marnosti a ironii aspoň chvíli pochechtávat. Taky vás fascinuje poletování bílých kuliček pěnového polystyrenu, které se zaváté do vody a půdy budou rozkládat nejméně deset tisíc let? Ne? A fasádu už jste si zateplili?