V Petru Rezkovi ztratila česká filosofie jednu z nejoriginálnějších osobností. Ať už kritizoval politické angažmá českého disentu, nebo rozvíjel fenomenologickou estetiku hudby a opery, v jeho myšlení bylo vždy přítomné napětí – a to nejen jako modus operandi, ale i jako ústřední téma.
Myšlenky nevznikají v hlavě toho, kdo myslí, říká Heinrich von Kleist, ale až v určitém napětí vůči druhým, když se jim to, co myslíme, snažíme sdělit. Stejně jako l’appétit vient en mangeant – chuť přichází s jídlem, tak i l’idée vient en parlant – myšlenka přichází s řečí.
To vypadá v mnohém suspektně – nemyslíme často před tím, než něco řekneme? A v mnohém zas ne – naučili bychom se myslet, kdyby na nás nejprve někdo nemluvil? Než se však ponoříme do úvah na téma jazyk a mysl, zastavme se u zmíněného napětí. Co když zde není jen tématem, něčím, co chce Kleist hlásat, ale i tím, co chce vyvolat ve svém čtenáři, a přinutit jej tak myslet, proti němu – a takto s ním? Myšlení, řeklo by se pak, vyžaduje vždy protimyšlení, v němž se k určitému tématu pouze nehlásíme, neimitujeme je, ale inscenujeme znovu a znovu, příhodnou artikulací vůči druhým a tím i sobě. Až tak se stává téma aktuálním, či vůbec tématem.
Uplatnit tento …
