Koláž Eva Koťátková
Tuhá zima letos možná vůbec nepřijde. Co naopak přichází pěkně zostra, je tuhá předvolební kampaň do Evropského parlamentu, na kterou se již šikují síly. Čím vyšší bude průměrná roční teplota na planetě, tím více se nás většina kandidujících bude snažit přesvědčit, že se zasazují o to, aby zůstalo vše pokud možno při starém. Alespoň tedy v Česku.
Koalice Spolu úspěšně zkonsolidovala Luďka Niedermayera s jeho progresivní klimatickou agendou a vsadila na Sašu Vondru. Trojkoaliční kampaň tak zřejmě jako svou nejvyšší kartu vytáhne Vondrovo úspěšné tažení za záchranu spalovacích motorů a jejich dopravně-napájecí infrastruktury. O stejné voličské afekty se budou ucházet i ANO, SPD a komunisté. Nakolik se v této atmosféře podaří uhájit stovky miliard, které do roku 2030 do země přijdou na (spravedlivou) transformaci, před jejich překlopením do zájmů (nespravedlivé) konzervace, je otevřená otázka.
Nejen v těchto, ale i v každých dalších volbách vystupuje do popředí otázka geosociálních zájmů a formování geosociálních tříd, jak přeuspořádávání společnosti v podmínkách nového klimatického režimu pojmenovali sociologové Bruno Latour a Nikolaj Schultz. Formování těchto tříd ovšem není žádnou historickou nutností, která by byla předurčena společenskými či přírodními zákony. Je kreativním politickým procesem, ve kterém si jako jednotlivci i jako společnost ujasňujeme, nejen jak můžeme, ale také jak si přejeme za nových klimatických podmínek existovat a kým chceme být.
Paleta těchto možností je omezená parametry nového klimatického režimu, není jimi ale předurčena, stále můžeme a musíme volit. Jak se nám podaří tyto volby artikulovat, jak je mezi sebou ospravedlníme a sladíme, to do značné míry závisí na kvalitě veřejného prostoru utvářeného politikou i vědou, činností médií i občanskou sebeorganizací. Nálepky typu „zelené šílenství“, ale také zkratkovité svalování viny za současné rozbouřené klima na „lidstvo“, „kapitalismus“ nebo hrstku bílých oligarchů rozumnou celospolečenskou debatu bohužel značně inhibují.
Pokud jako společnost nechceme skončit jako fosilie dlouhého dvacátého století, musíme především přestat poklepávat na „tvrdou“ ekonomickou realitu, v jejímž rámci se ptáme na to, jaké ekologické politiky a transformační kroky si vůbec můžeme dovolit. Na tu realitu jsme v Česku poklepávali tak dlouho, až nám roztála pod rukama, a nyní se divíme, jak rychle nás náš milovaný těžký průmysl táhne ke dnu. Poklepávat nelze ovšem ani na tvrdou ekologickou realitu, jednoduše reprezentovanou „těmi pravými“ odborníky, protože v novém klimatickém režimu ztrácí realita svoji modernistickou pevnost. Je fluidnější, hůře předpověditelná, emergentní.
Potřebujme souběžně rozvíjet více technologických trajektorií i sociotechnických imaginací dobrého života, pěstovat adaptivnější habitus, ochutnávat hmyz na úkor vepřového, možná kultivovat steaky in vitro. Nový klimatický režim není totiž érou ekologie ve smyslu „návratu k přírodě“. Žádná příroda, ke které by se dalo vrátit, neexistuje. Příroda vzniká a přetváří se v komplexních procesech, kterých jsme jako lidé jedním z mnoha aktérů.
V podloží zadrhnuté transformace a naší neschopnosti kolektivně ji projednávat leží pravděpodobně i nevyřčené mezigenerační afekty, které se nacházejí pod povrchem nevůle odvyknout používání spalovacích motorů a vzdát se nedělní vepřové.
Jak leckdy prosvítá i z rétoriky Fridays for Future a dalších studentských hnutí, současné mladší generace si dnes velmi dobře uvědomují, že jejich prarodiče a rodiče žili na úkor jejich budoucnosti. A mají tendenci se na ně za to hněvat. Generace dvacátého století budovaly ale fosilní svět v dobrém úmyslu, měl to být svět blahobytu nejen pro ně, ale i pro jejich potomky. A není jednoduché si připustit, že toto úsilí přineslo minimálně stejně škody jako užitku. Mluvit o tomto afektivním přepětí moc dobře nedokáže ani jazyk vědy (a už vůbec ne té klimatické), ani politiky. V této záležitosti sázím na umění s jeho smyslem pro temnotu ambivalenci a produktivní šílenství.
Autorka je socioložka.