Mezi lid přišel nový mocný bůh Dionýsos, lidé třeští, ale thébský vládce Pentheus mu nehodlá projevit pokoru. Ukázka z nového překladu Eurípidových Bakchantek, který pořídili Petr Borkovec s Matyášem Havrdou, líčí neúspěšný lov na vyznavačky Bakchova kultu a zároveň konstatuje, že bažení po majetku či moci nevede ke štěstí: „Co je krásné, je i milé. Napořád.“
SBOR:
Svatosti, Svatosti, Svatosti,
vznešená mezi bohy!
Na zlatých křídlech se vznášíš,
na zlatě oblétáš zemi.
Slyšíš, co Pentheus říká?
Slyšíš, jak uráží Bakcha?
Slyšíš, jak bezbožně tupí
boha povyku, slavení, věnců,
rozjásaného syna Semelé?
Slyšíš, jak uráží toho,
který je první mezi bohy
při slavnostech krásných věnců?
toho který
ví jak tančit
jak být spolu
veselit se
slyšet flétnu
nestarat se
skákat smát se
nestarat se
toho který
jiskru z hroznů
umí vznítit
v hlavách mužů
toho který
ví jak tančit
ví jak starost
sejmout z mužů
jak jim k hlavám
vavřínovým
pozvat spánek
pozvat sen
Bezuzdná, bezedná ústa,
nestřídmost, nerozum, pýcha!
Bezuzdná, bezedná pýcha,
nestřídmost, nerozum úst!
To, co se zákonům vzpírá,
neštěstím končívá vždy.
Rozvážný, rozumný život,
vedený mírně a s mírou,
nerozkymácí žádná bouře,
vichr jej vlnám nevydá.
Rozvážný, rozumný život
při sobě navždycky drží
rodiny, domy i palác.
Bohové, ačkoli daleko,
ze svého příbytku nad mraky
pozorně sledují životy lidí.
moudrost mnoho
podob mívá
rozum mívá
mnoho tváří
někdo věčné
věcí míní
jiný s mírou
své dny žije
život ale
trvá krátce
kdo by nechtěl
brát si z toho
co má přímo
před očima?
rozjímat
o velkých věcech
hnát se za tím
co tu není?
po tom prahne
tohle dělá
takhle jedná
tímhle žije
jenom pomatený muž
Po Kypru tolik toužím,
ostrovu Afrodíté,
Erótech, kteří svedou
okouzlit lidský rozum,
Erótech z města Pafos,
kam proudí stovky proudů
barbarské řeky, do níž
neprší, tolik toužím
po krásné Pierii,
kde mají domov Múzy,
kde Olymp, svaté sídlo,
zvedá se k nebi. Veď mě,
bože jásotu!
bože vznícení!
veď nás!
ať hoří náš roj!
k Charitkám
bohyním půvabu
veď nás!
tam kde je Pothos
bůh touhy
veď nás!
do míst
kde smíme hořet
veď nás!
bože výkřiků!
bože vytržení!
veď nás!
ať plane náš rej!
Diův syn Bakchos, náš bůh,
slavnosti vždycky vítá,
přátelský svazek splétá
s Eiréné, chůvou míru,
dárkyní blahobytu,
bohyní-kojnou, s plnými prsy.
To Bakchos rovným dílem
rozdělil mezi chudé
a ty, jimž přeje štěstí,
potěchu z vinných hroznů,
útěchu z vinných hroznů!
Oškliví se mu ale,
kdo nemá starost o to,
aby své dny a noci
prožíval plně a šťastně,
kdo moudré srdce a moudrou mysl
nechrání před muži, kteří se liší.
Co zástup prostých lidí
přijímá a dělá,
to přijímám a dělám
i já!
Co zástup prostých lidí
uznává,
to dělám
i já!
POSEL:
Slunce už svítilo a ohřívalo zemi a pasoucí se stáda volně stoupala k vrcholkům kithairónských strání.
Tehdy jsem zahlédl tři různé shluky žen. V tom prvním, přesně uprostřed, ležela velitelka Autonoé, ve druhém, pane, tvoje matka Agaué, ve třetím jejich sestra Ínó.
Ty ženy spaly, všechny.
A jejich těla volně dýchala.
Některé z nich si pod hlavou a rameny ustlaly husté větve jedlí. Jiné si lehly jenom tak, do dubového listí. Oddychovaly mírně, klidně.
Spaly.
Nic z toho, co jsi o nich vyprávěl, o tom, že se opilé v lesích honí za láskou a v houští na dně strží hrají na flétny, když obsluhují muže – nic takového jsem já neviděl.
A náhle, pane, tvoje matka procitla – zaslechla nejspíš, že dobytek bučí –, prudce se zvedla mezi ženami a hvízdla. Potom i volala a budila své družky. Ženy se chvatně probouzely, vstávaly a já se podivil, jak spořádaně se hned daly do příprav. Staré i mladé i neprovdané dívky. Nejdřív si rozpustily vlasy. Utáhly tkanice na kožkách kolouchů, které jim povolily ve spánku. Potom ty kůže, napnuté a plné bílých skvrnek, opásaly hady. Hadi se svíjeli a proplétali, olizovali ženám tváře. Zahlédl jsem, že některé z nich – ty, které před nedávnem porodily a s prsy zralými až k prasknutí kojence odstavily a utekly z města –, teď chovají na rukou kolouška anebo vlčí mládě a dávají jim mléko z bradavek. Ověnčily se věnci z břečťanu a z lián rozkvetlého přestupu a z dubového listí. Jedna z nich, pane, pozvedla břečťanovou hůl a udeřila do nejbližší skály, z níž začal prýštit pramen křišťálové vody. Tím se to neskončilo. Ta žena ihned vzala jinou hůl a jen se jejím koncem dotkla země, bůh dopustil, že vytryskl proud vína. Vysoko. Jako malý gejzír. Nevěřil jsem svým očím, pane, když ženy, které dostaly chuť na mléko, konečky prstů odhrnuly hlínu – a bílý nápoj tekl odevšad.
A abych nezapomněl, z těch jejich břečťanových holí kapal med.
Kdybys to viděl, pane, dál už bys toho boha neurážel. Obrátil by ses k němu v modlitbách.
Seběhli jsme se – my, honáci a pastýři – a jeden přes druhého vykládali o neslýchaných divech, které ženy provádějí, o věcech, nad nimiž rozum zůstává stát v úžasu. Nějaký mluvka z města potom povídá:
„Vy, co jste odsud z posvátných hor, poslouchejte mě. Když půjdeme a ulovíme Agaué, Pentheovu matku, když se nám podaří ji uštvat a vyrvat z těchhle prapodivných kouzel, náš pán se jistě zlobit nebude a zahrne nás přízní. Nebo ne?“
Líbilo se nám, to přiznávám, co řekl. Mluvil dobře. Schovali jsme se do křoví a číhali.
A pak se stalo tohle.
Jako by kdosi zavelel, pozdvihl se les břečťanových holí a ženy šílely a obřad započal. Výkřiky zvaly boha výkřiků, boha, který je výkřik, a tlučením a ranami volaly boha burácení, boha ruchu i třasu, Diova syna. A s nimi celá hora, strže, stráně, svahy, divá zvěř v lesích i na skalách – všechno slavilo a točilo se, tančilo a uhánělo. Na svém místě nezůstalo nic.
Vtom vidím Agaué, jak tryskem běží kolem, a tak jsem vyskočil a chtěl ji popadnout.
A ona vykřikla:
„Mé vznícené, planoucí divoké psice, poběžte ke mně! Jsou tady muži, co nás chtějí ulovit. Sevřete pevně posvátné hole – poběžte, poběžte! Tady! Tady!“
Měli jsme velké štěstí, že jsme unikli.
Málem nás rozsápaly, pane.
Běsnily, pane.
Holýma ruka se vrhly na dobytek, který se pásl opodál. Kdybys byl s námi, viděl bys, jak jedna z mladých žen na půlky trhá jalovici s vemenem plným mléka. Kdybys byl s námi, slyšel bys, jak žalostně ta jalovice bučí. Viděl bys jiné ženy, které – ve dvou, ve třech – rozervaly na kusy a kolem poházely starší dobytek. Viděl bys všechno. Rozšklebená žebra a rozpůlená kopyta, která se rozlétají do výšky a dokola a zůstávají zaklesnutá v jedloví, odkud z nich dolů odkapává krev.
I těla býků – těch, co nezkrotíš, těch, kterým v rozích dřímá strašná zuřivost – padala pod náporem dívčích rozběsněných rukou a válela se všude po zemi. Kůži těch vzdorovitých zvířat ženy servaly a rozmetaly dřív, nežli bys zavřel víčka svých královských očí, pane.
Potom se vznesly jako ptáci. Přes nedozírné pláně na asópských březích, kde zraje obilí, co živí celé Théby, mířily do osad na kithairónských stráních, do Hysie a Erythry.
Tam vtrhly.
Kradly, pustošily.
Nezůstal kámen na kameni.
Z venkovských domů odnášely vše, i děti. A – tomu neuvěříš, pane – cokoli ženy uloupily, položily si jen tak na ramena, a táhly dál. Nepřivázaly jedinou věc, a přesto ani jedna z věcí nespadla. Ve vlasech jim plál oheň, co je nepálil. Vesničané se nedali a v hněvu nad tou zkázou chtěli bojovat. A věř mi, pane, že také nad tím, co jsme pak uviděli, zůstával rozum užasle stát. Ty ženy nezranilo ani nejostřejší kopí, z jejich těl nevytryskla žádná krev. Zatímco břečťanové hole, které házely, zraňovaly hned napoprvé. Muži se brzy obrátili na útěk. Na straně žen stál bůh, tím jsem si jistý.
Vrátily se pak do míst, o nichž jsem už vyprávěl, k pramenům, které jim dal bůh.
A v nich si myly ruce od krve.
Krůpěje na tvářích jim olízali hadi.
Tohoto boha, pane, ať je kdokoli,
uvítej v naší zemi. Přijmi ho.
Je mocný. A prý lidem přinesl
i vinnou révu – to se povídá.
Víno, co hojí každé trápení.
Bez vína přece není milování
a mnoho jiných lidských rozkoší.
SBOR:
Celou noc řádit,
to chci. Bosou nohou
ve víru bosých nohou.
Celou noc řádit,
to chci. S rameny
ve víru ramenou.
Celou noc řádit,
to chci. S vlasy
ve vzdušném víru vlasů.
Jak srna v zelené slasti,
jak srna v zeleném štěstí,
co unikla strašnému honu,
minula poslední hlídku,
přelétla poslední síť.
Zůstat v ohni,
tak jak chci já!
Celou noc řádit,
to chci. Bosou nohou
ve vzdušném víru vlasů.
Celou noc řádit,
to chci. S rameny
ve víru ramenou.
Celou noc řádit,
to chci! S vlasy
ve víru bosých nohou.
Jak srna v zelené slasti,
jak srna v zeleném štěstí,
co unikla strašnému honu,
zatímco lovci pobízejí
k trysku své šílené psy.
Zůstat v ohni,
tak jak chci já!
Celou noc řádit,
to chci. S rameny
ve víru bosých nohou.
Celou noc řádit,
to chci. S vlasy
ve víru bosých nohou.
Celou noc řádit,
to chci. S rameny
ve vzdušném víru vlasů.
Jak srna v zeleném štěstí,
co prchla jak vichr – a nyní
na říčním břehu se noří
do ticha a lesních stínů.
Zůstat v ohni,
tak jak chci já!
Co je rozumné? Co je nejkrásnější,
z toho, co lidem darovali bohové?
Mít moc? Být mocnější než druzí?
Drtit mocnou rukou nepřítele?
Co je krásné, je i milé. Napořád.
Bohové nemají naspěch,
ale vždy na ně nakonec dojde,
bohové dlouho mlčí –
poslední slovo je jejich.
Trestají příznivce tvrdých srdcí,
ty, kteří v šílených plánech
dusí, co náleží bohům.
Bohové nemají naspěch,
dlouho se skrývají, dívají,
trest ale nakonec přijde –
poslední slovo je jejich.
Ne, nikdo, nikdo nesmí
v myšlenkách ani skutcích
prastaré zákony měnit –
bohové dlouho mlčí,
poslední slovo je jejich.
Rozpoznat to, kde je síla,
nestojí přece mnoho:
v tom, co je božské, co trvá,
a v tom, co s přírodou souzní.
Bohové nemají naspěch –
poslední slovo je jejich.
Co je rozumné? Co je nejkrásnější,
z toho, co lidem darovali bohové?
Mít moc? Být mocnější než druzí?
Drtit mocnou rukou nepřítele?
Co je krásné, je i milé. Napořád.
Kdo proplul mořskou bouří
a do přístavu vplouvá
pod plachtou, kterou vzdouvá
přátelský vítr, je šťastný.
Kdo přestál útrapy, je šťastný.
Někdo má vliv a žije v bohatství,
a jiný o vlivu a o majetku sní.
Každý má jiné naděje.
Něco se splní, něco ne.
Jen ten je doopravdy spokojen,
kdo šťastně žije každý den.
Ze starořeckého originálu přeložili Petr Borkovec a Matyáš Havrda. Nový překlad Bakchantek bude mít premiéru v Národním divadle v únoru 2023 v režii Jana Friče.