V současné době vzniká návrh zákona, který by v naléhavých situacích umožňoval omezovat dezinformační weby – běžně uváděným příkladem jsou legendy jako Aeronet či Protiproud. Proti této důležité iniciativě se nyní staví Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP), organizace, jež na tomto poli hájí takzvaný absolutismus. Pokud správně rozumím, podle SOSP si stejnou ochranu zaslouží disidentský esej i systematická šikana ukrajinské menšiny na internetu. Taková má být daň za svobodu a samozřejmě ji zaplatí ona menšina. Dejme volný průchod hypotéze, že jde o dobrý úmysl – snahu varovat před nástupem „nové totality“. Nejen útlocitnější zastánce této hypotézy by pak mohl znervózňovat fakt, že mezi předními signatáři petice, kterou SOSP zorganizovala, jsou třeba Jiří Ovčáček či Luboš Xaver Veselý. To ale opravdu můžeme nechat stranou. Podstatnější je, že obrana se tu převrací v podlamování toho, co měla chránit. Uvedená organizace svými postoji přispívá k tomu, že svoboda vyjadřování může být chápána jako alibi pro projevy, které bezprostředně ohrožují některé skupiny (hate speech) nebo instituce (ruská propaganda během voleb). V dané situaci tak nezbývá než bránit princip svobody slova proti jeho obráncům. Jde tu totiž – zcela bez ironie – o ochranu našich základních zájmů: právo vyjadřovat názory a pocity, slyšet druhé či mít přístup k informacím. I mezi nejzarputilejšími teoretiky svobody slova se přitom stěží najde jediný, jenž by tímto principem chtěl chránit bezprostředně nebezpečné výroky. SOSP je v tomto ohledu za hranicemi maximálního liberalismu. A jak by mohl vypadat první krok takové obrany proti obraně? Možná tak, že proti dualismu „absolutní volnost versus totalita“ postavíme tvrzení, že součástí autentické obhajoby nějaké hodnoty je také uznání jejích mezí. Ty jsou dány třeba bezpečností druhých či některých zásadních institucí. Bezohlednost k těmto nebezpečím nakonec neprospěje nikomu.