Nedávno jsem si na nábřeží všiml vyššího muže středního věku. Viděl jsem ho tam pak ještě několikrát a pokaždé jen tak stál a díval se k řece. Mohlo by se zdát, že na někoho čeká, ale nikdy se nerozhlížel kolem sebe. Po chvíli se obvykle náhle otočil a odešel. Měl přitom mírně sklopenou hlavu, takže mohl vidět jen na několik málo kroků před sebou. I při chůzi zjevně na něco myslel a nechtěl se rozptylovat lidmi ani ničím jiným. „Už jsem na to přišel a musím jít,“ řekl by mi, kdybych ho zastavil a chtěl po něm nějaké vysvětlení. Podle mého názoru to byl navíc přesně ten typ člověka, který by ještě mohl dodat: „A máte pravdu, je to skutečně tak – věnuji se technice umělého problému.“ „Myslel jsem si to,“ odpověděl bych mu.
Technika umělého problému je výzkumná metoda, která leží na hranici mezi komponováním a hudební vědou. Výzkumník zpravidla nejprve vytvoří kompozici a na ní pak demonstruje problém, kterým se chce zabývat. Taková kompozice …
