Čím dál víc mě baví sledovat cesty, které mě přivádějí ke knihám, jež si čtu. Obzvlášť když nějaká dlouho leží neotevřená a já po ní sáhnu jakoby náhodou a ukáže se, že je pro ni právě ten nejvhodnější čas. Stalo se mi to teď s poslední prózou Olivie Laingové, nazvanou Everybody. V anglickém originále vyšla na jaře jednadvacátého roku a já si loni v létě pořídila její ruský překlad – Tělo každého, jak by ruský titul zněl převedený do češtiny.
Na tuto britskou spisovatelku mě před pár lety upozornil jeden můj kolega – že prý pěkně propojuje osobní zkušenost s literaturou. Věděl, že je to způsob psaní, který mě fascinuje. Překládala jsem tenkrát knihu Památce paměti Mariji Stěpanovové, kde se vyprávění o vlastních kořenech proplétá s eseji o poezii, fotografii a výtvarném umění. V současné ruské literatuře, především v té psané ženami, se pak s podobnými autofikcemi doslova roztrhl pytel. A tak i Laingová stačila v Rusku zdomácnět a za posledních pět let vyšly všechny …
