Debata o dodávkách německých tanků Leopard 2 na ukrajinskou frontu probíhala několik týdnů. Zdálo se, že právě tento produkt zbrojařského koncernu Rheinmetall chápe ukrajinské vedení jako klíčový pro další vývoj konfliktu. Německou diskusi k tomuto problému, která postupně začala žít svým vlastním životem bez ohledu na mezinárodní dění, shrnul 21. ledna v internetové verzi týdeníku Der Spiegel redaktor Mathieu von Rohr. Tehdy ovšem ještě netušil, že Německo nakonec 25. ledna dodání čtrnácti tanků ukrajinské armádě schválí. Otázkou nicméně zůstává, co vězelo za tak dlouhým váháním. Šlo o německý poválečný pacifismus? Byly ve hře možné technické problémy leopardů, finance, nebo obava, že se země zbaví klíčové výzbroje? Na to odpověď zatím nemáme a už se ji možná ani nedozvíme. Jisté je, že se Německo během setkání NATO v Ramsteinu snažilo dostat Spojené státy pod tlak a donutit je k reciproční dodávce vlastních tanků. Podle Rohra došlo dokonce k hádce šéfa Úřadu vlády Wolfganga Schmidta a amerického ministra obrany Lloyda Austina. Redaktor v této souvislosti cituje z článku Timothyho Gartona Ashe v New York Times: „Německá pozice je nyní zcela zmatená, protože starý typ myšlení je po smrti, ale nový ještě neexistuje.“ A nebylo by to Německo, kdyby se debata neobrátila k vnitropolitickým diskusím. Zahraniční politika vůči Ukrajině dnes vzniká především na Úřadu vlády, který je v rukou sociálních demokratů. S koaličními partnery, tedy se Zelenými a liberální FDP, se kancléř o tomto tématu prakticky nebaví, a proto jim nezbývá než kritizovat postup vlády veřejně – tedy především na sociálních médiích. Odbornice na obrannou politiku z řad FDP Marie-Agnes Strack-Zimmermann suše konstatovala, že „Německo bohužel selhalo“, na což jí šéf poslaneckého klubu SPD Rolf Mützenich odpověděl, že se snaží republiku vehnat do války. Otevřený konflikt koaličních partnerů vedl tak daleko, že sociálnědemokratický expert Michael Roth na twitteru napsal: „Lidé zlatí, náš nepřítel se přece jmenuje Putin!“
Město Berlín si nese historické břímě násilného rozdělení a v podstatě stále „bojuje samo se sebou“. Rozhovor s profesorem Felixem Escherem o kořenech tohoto problému publikoval 20. ledna magazín Cicero. Berlín má za sebou chaotickou a násilnou silvestrovskou noc. Volby do berlínského senátu byly zneplatněny a musí se opakovat. A do určitých městských okrsků se bojí po setmění chodit i policie. Podle Eschera je tato situace souhrou momentálních politických selhání a dlouhodobých strukturálních problémů. Berlín má sice svůj senát, ale mnoho kompetencí je delegováno na městské okrsky jako Pankow, Neukölln, Wedding a tak dále. Okrsky jsou silně politizovány, mají vedení nominovaná politickými stranami, nicméně nemají žádnou právní subjektivitu: politicky se cítí okrsky pevné, nemohou ale de facto ani de iure samostatně jednat. Podle Eschera se navíc rozmohl nešvar spočívající v tom, že jsou do čela městských částí nominováni lidé výhradně podle politických preferencí, mnohdy bez jakýchkoliv zkušeností z komunální správy. Tato skutečnost pak často ochromí fungování jednotlivých úřadů, protože jejich představení vůbec netuší, co a jak mají dělat. Emeritní profesor Technické univerzity v Berlíně si také stýská, že se okolo přelomu tisíciletí drasticky snížila kvalita politiků a politický úřad jako takový ztratil prestiž. Zatímco v druhé polovině 20. století zůstávaly elity v politice, teď o ni nejeví zájem a houfně odcházejí do firemní sféry. Když měl Escher popsat duši Berlína, řekl: „Berlín je protipólem maloměstského Německa. Je společensky jinde, je to levicový projekt. A tento levicový duch se stále udržuje.“
Před šedesáti lety, 22. ledna 1963, uzavřely Německo a Francie takzvanou Elysejskou smlouvu. Jejími duchovními otci byli kancléř Konrad Adenauer a prezident Charles de Gaulle. Smlouva o francouzsko-německém přátelství byla vskutku historickým aktem, který formálně ukončil „historické“ nepřátelství těchto dvou zemí a umožnil konstruktivní spolupráci ve všech myslitelných oblastech. U příležitosti výročí se v deníku Die Taz z 21. ledna redaktor Rudolf Balmer zamyslel nad současným stavem francouzsko-německých vztahů. Historicky určovaly poměr obou států dvojice silných státníků, kteří si v osobní rovině rozuměli a byli schopni neformálně řešit spory a problémy: Adenauer a de Gaulle, Schmidt a d’Estaing, Kohl a Mitterrand a také Schröder a Chirac. Současné hlavy Francie a Německa, tedy Macron a Scholz, jsou však natolik odlišné, že je nelze podezírat z obzvláštních sympatií. Macron je trvale uražený, protože podezírá Scholze z preferování nacionální hospodářské politiky „Germany first“ a oslabování francouzské snahy o sladění ekonomiky v celoevropském měřítku. Německo zase odmítá francouzskou renesanci atomové energie. Podle Balmera sice obě strany předstírají koordinaci v důležitých otázkách, ve skutečnosti ale v případě nutnosti postupují bez konzultace s druhou stranou a partnery si vybírají pragmaticky podle daného tématu. Francie například v energetických otázkách pošilhává po Španělsku a Německo se v oblasti průmyslu dívá přes oceán. Jakkoliv to ale v politickém soukolí skřípe, na úrovni občanské spolupráce to vidět není. Anketa Nadace Heinricha Bölla ukazuje, že 81 procent dotázaných považuje Německo a Francii za motor Evropské unie. Podle Balmera je to důkazem, že občané obou zemí jsou jednotní aspoň ve vizi evropské budoucnosti.