Ruský teror na Ukrajině vyvolává v postsocialistických zemích ducha národní hrdosti a do žil nám vlévá stěží uvěřitelnou bojovnou energii. Stačila krátká doba a lidé jako by prozřeli na hraně kráteru. Kolik z nich si najednou uvědomilo, že život nelze jednou provždy redukovat na „ráno do práce a odpoledne utratit, co zbylo z výplaty“, že nejrůznější jistoty vůbec nemusí být tak jisté, jak se na první pohled jeví, a že nakonec ani slušný příjem nemusí pokrýt všechny ty rozmařilosti, jimiž se člověk ve víře v materiální vzestup obklopil. Konzum bezstarostný se náhle stal konzumem strašidelným, jeho excesivita a nenormálnost tu najednou trčí tak okatě, že to musí vidět každý. A pokud si je navíc ochoten připustit, že energie, potřebná k vedení života na vysoké noze, sloužila celou dobu imperiální velmoci, dá se snad mluvit o velkolepém procitnutí ze života, kde nejsou dějiny, ale jen uspokojování vlastních potřeb a plnění pracovních povinností. Sláva! Trvalo to dlouho, …