CD, Domino 2022
Sledování skupiny Arctic Monkeys – jejíž kariéra působí jako pohádka o talentech, které se prosadily dřív, než se o to vůbec začaly snažit – vyvolává jednu otázku. Jsou hudebníci této britské kapely, která debutovala v roce 2006, skutečně otevření tolika různorodým vlivům, nebo jen trpí úzkostí při pomyšlení, že by nová nahrávka mohla připomínat některou z těch předchozích? Aktuální sedmé studiové album The Car vnáší do zvuku Arctic Monkeys opět nové vlivy. Formace, jež na scénu vstupovala s hlučným a přímočarým indie rockem, najednou vstřebává barokní pop, art rock, soul, funk, trip hop nebo soundtracky k italským westernovým filmům. Není náhoda, že většinu recenzí tvoří výčet rozmanitých inspirací, které hudební publicisté v nových písních nacházejí a jejichž zužitkování oceňují (v případě aktuální desky nechybí srovnání s Eltonem Johnem, Jimim Hendrixem nebo Davidem Bowiem). Projekt zpěváka a kytaristy Alexe Turnera přitom zvuk nemění poprvé: v minulosti už vydal alba ovlivněná například stoner rockem nebo naopak hip hopem. Přesto jeho produkce zůstává snadno rozpoznatelná. Skupině totiž nejde o revival ani o původní afekt. Soustředí se hlavně na povrch, na zvukový design, kterým jako by „přelévala“ své vlastní skladby. Jako by osvědčený výrobek pokaždé natřela jinou barvou. Díky tomuto postupu dokážou „Arktičtí opičáci“ přesvědčit publikum o své originalitě a zároveň potvrdit status kapely, jež je navzdory mnohosti masek a pestrosti převleků v jádru konzervativní.