Koláž Eva Koťátková
Vracím se skleslá z návštěvy svého romského kamaráda Jožky Mikera, který žije v Teplicích. Jela jsem za ním, abychom si povídali o jeho dětství a mládí, protože nahrávám jeho paměti. Od vzpomínání na doby dávno minulé jsme nakonec přeskočili i do současnosti. Jožku mrzí, jak se k němu chovají jiní Romové jen kvůli odlišnému názoru na válku na Ukrajině nebo prezidentské kandidáty v nedávných volbách. A když porovnával, jak se k sobě Romové chovali dřív a jak dnes, změnu přičítal vlivu sociálních sítí. Hledala jsem omluvy typu „je těžká doba“ a snažila jsem se ho utěšit: třeba se to zase zlepší. „Jak těžká doba? Vždyť za války byla doba mnohem těžší a lidé riskovali své životy, aby jiné zachránili. Teď úplně zapomněli, co je solidarita!“ odpověděl s beznadějí v hlase. „Oni fakt věřili, že když vyhraje Babiš, tak ty peníze, které jdou na Ukrajinu, rozdělí jim,“ dodal už úplně zoufale.
Trochu vím, o čem mluví, nemohla jsem si nevšimnout, že se řada mých romských přátel napojila na různé dezinformační sítě, někteří dokonce popírají, že na Ukrajině vůbec nějaká válka probíhá, a většina chudých Romů, které znám, se chystala volit Andreje Babiše, aby zabránil válce. Dokonce docela dobře chápu, že někteří uvěřili tomu, že vyhraje. Taky jsem si v dřívějších dobách, než jsem se poučila, často myslela, že musí vyhrát Zelení, když je volí úplně všichni kolem mě. Mám i jisté pochopení pro to, že se pro ně Andrej Babiš stal nadějí na lepší život. Za jeho vlády se sociální demokracií se skutečně mnoha Romům zlepšily životní podmínky. Výrazně stouply mzdy nejchudších lidí a zvýšily se i různé příspěvky na péči nebo starobní důchody. Že za těmito opatřeními stály ve skutečnosti sociálnědemokratické ministryně práce a sociálních věcí a prosadily je navzdory ministru financí a později premiérovi, si většinou nevšimli ani vysokoškolsky vzdělaní novináři, kteří mají sledování politiky v popisu práce. Není divu, že lidé, kteří jsou odkázáni na sekundární zdroje, uvěřili tomu, že jim pomohl Andrej Babiš. Zlobit bychom se v tomto případě měli spíš na média, která nedokázala odvést poctivou práci. Tak moc chtěla v rámci svého svatého boje ukázat, jaký je Babiš populista, až mu tím mimoděk připsala zásluhy, které mu nepříslušely.
Pak přišla nová vláda, rozjížděla se ekonomická krize a do toho válka. Lidé, kteří se po tolika letech dostali z bídy, najednou viděli, jak jejich nově nabytá důstojnost a těžce vydobytý dočasný klid berou za své. A teď už zase řeší, že nemají na nájem a na energie, a bojí se, že jim odeberou děti. Takoví lidé v sobě mívají zášť k těm nahoře a cítí jako nespravedlnost, že vláda pomáhá Ukrajincům, zatímco je nechává napospas inflaci.
Mnozí chudí Romové, s nimiž se vídám, byli v minulosti schopni soucitu s jinými, teď se ale i mně zdá, jako by jim v některých ohledech chyběl. Na to, co sdílejí na internetu, nereaguji, nesnažím se je poučovat, že něco z toho je nepravda, nebo dokonce zcela zjevný nesmysl. Když se vidíme naživo, problematiku velké politiky raději neotevírám, máme nakonec jiná témata, která nejsou o moc veselejší. Řada mých romských přátel to vidí jinak, ale jde většinou o lidi, kterým se daří lépe, mají vysoké školy nebo alespoň maturity, nejsou v exekuci a mají práci, která je naplňuje. Pohybují se v bublinách, které se podobají té mojí, nebo jsou dokonce součástí mého světa.
V poslední době se při snahách o analýzu příčin, které vedou k tomu, že lidé takzvaně přejdou na druhou stranu, objevuje často argument, že dezinformačním tokům propadají i někteří vzdělaní jedinci, a naopak lidé bez vzdělání někdy dokážou být vůči nim imunní. To je jistě pravda. Jenže pokud vyrůstáte ve společenství, kde je vzdělaných lidí tak málo, že trpíte menšinovým syndromem, a kromě toho jste v existenčním stresu a všichni kolem vás už věří nesmyslům, které dezinformační kanály šíří, je pravděpodobnost, že jim propadnete sami, daleko vyšší. Nejdůležitější nakonec je, aby vás přijímalo vaše okolí.
Na návštěvě v Teplicích mě doprovázel syn. Když jsme od Jožky odcházeli, poznamenal: „On to má nakonec nejtěžší, protože kolem sebe nemá lidi, se kterými by mohl svůj pohled na svět sdílet.“ Trochu chabě jsem mu oponovala, že má přece nás, „gadžovský kamarády“, ale sama jsem cítila, že to nestačí. Znělo to úplně stejně chabě, jako když jsem Jožku přesvědčovala, že po každé noci přijde den a že se svornost a solidarita mezi zbídačené Romy zase vrátí.
Autorka je redaktorka deníku Alarm.