Po nedávném fotbalovém mistrovství světa v Kataru – kritizovaném některými evropskými zeměmi, jejichž reprezentace se ovšem na turnaji mohly přetrhnout v honbě za úspěchem – se roztáčí další kolo morálního pokrytectví ve světě sportu. Tentokrát se jedná o snahu zakázat start ruských a běloruských sportovců na olympijských hrách v Paříži v roce 2024. Na první pohled se důvod jejich vyloučení jeví rozumně: kdo by chtěl s válečnými agresory a jejich pohůnky sdílet výjimečnou sportovní událost? Pro zákaz se vyslovilo již pětatřicet zemí včetně pořadatele – nechtějí dát Putinovi příležitost, aby her zneužil ke své propagandě. Francie nicméně může žádat vyloučení Rusů i Bělorusů ostošest, ale pokud Mezinárodní olympijský výbor jejich účast povolí, bude jim muset na základě již podepsané smlouvy o pořadatelství poskytnout veškerý komfort. To však není jediný paradox. Drtivá většina z oněch pětatřiceti zemí totiž zároveň odmítá v případě neúspěchu své snahy olympiádu bojkotovat. Čert aby se v tom vyznal: chtějí s Rusy a Bělorusy soupeřit, nebo ne? A není nakonec mnohem lepší mít možnost ruské, potažmo běloruské sportovce na sportovním poli rozdrtit? V minulosti se objevovala myšlenka, aby mezi sebou státy během konání her neválčily. Šestnáct dnů trvající celosvětový mír se ale nikdy nestal skutečností a dnes už ho ani nikdo nežádá. Pokud se Rusové a Bělorusové olympiády opravdu nezúčastní, co se tím změní? Budeme si užívat sportovní selanku, zatímco na východě Evropy budou vybuchovat rakety a umírat lidé? Nebylo by nakonec upřímnější hry raději vůbec nepořádat a místo toho řešit skutečné problémy? Za to se ale medaile nedávají.