V debatách o současné literatuře se klade důraz na autenticitu, reflexi společenských problémů a politickou angažovanost. Zároveň přetrvává móda autofikce. Jako by jiné přístupy k tvorbě byly zastaralé. Američanka Otessa Moshfegh ovšem svými romány ukazuje, že existují i jiné cesty.
Americká spisovatelka Otessa Moshfegh ve svých jednačtyřiceti letech už stihla publikovat pět románů a knihu povídek. Prózy McGlue (2014), Eileen (2015), Můj odpočinkový rok (2018, česky 2021) a Death in Her Hands (Smrt v jejích rukou, 2020) jí vynesly pověst oceňované, ale kontroverzní spisovatelky, známé směsí nihilismu a cynismu, ignorováním aktuálních literárních trendů a také mírně odpudivými protagonisty. Ohlasy na loni vydanou Lapvonu to jen potvrdily. Ať už byly nadšené, nebo zhnusené, vždy se vztahovaly k týmž charakteristikám: k odtažitému a ironickému stylu vyprávění, nespolehlivým a nesympatickým vypravěčům, nechutnostem a násilí či k absenci katarze i jasné dějové linky – tedy k typickým rysům tvorby literární provokatérky, které se ovšem v poslední knize projevily ještě výrazněji.
Bez katarze
Zatímco ve svých předchozích dílech Moshfegh zůstávala u perspektivy jedné ústřední postavy, v Lapvoně nás nechává nahlédnout do hlav mnoha obyvatel stejnojmenné …
