Paseka 2022, 264 s.
Prozaický debut Marie Hajdové, která pochází z Jeseníku a „kromě redakční práce se věnuje dalším činnostem“, představuje „soft román“ ve všech významech tohoto označení. Čte se velmi dobře, jeho styl se ničím nevzpírá, ale snad kromě popisů krajiny toho ve čtenáři mnoho nezůstane. Najdeme tu mladou ženu po potratu, která utíká z Prahy od svého stále nerozvedeného přítele, stárnoucí rodiče, kterým se po letech rozpadá manželství, typického vesnického burana a jeho životem zničenou manželku, mladého IT sportsmana, a především osamělou tetu výtvarnici, majitelku „jeřabinového domu“. Právě ten se stane dočasným útočištěm protagonistky Lucie, která po návratu z velkoměsta v rodném kraji zažívá potřebnou očistu. A protože se ocitáme ve vesnickém mikrosvětě, nikdo před nikým nic neutají, osudy postav jsou vzájemně propletené, případně jedna druhé závidí něco, co sama nikdy neměla nebo o to s přibývajícími léty přišla. Stojí za zmínku, že příběh je zasazen do vesnice Bílá Voda pod Rychlebskými horami, kterou loni proslavila a „zliterárnila“ Kateřina Tučková. Ale zatímco Tučková se zaměřuje spíše na duchovní ráz krajiny, čemuž přizpůsobila i tamní topografii, Hajdová živě a plasticky ztvárňuje přirozenou geomorfologii svého rodného kraje. Obě prozaičky se dotýkají genia loci pozoruhodného regionu, byť každá jiným způsobem, s jiným autorským záměrem a odlišnými uměleckými prostředky. Ačkoliv Jeřabinový dům neskýtá kdovíjaký požitek, natožpak intelektuální, nabízí alespoň kultivované oddechové čtení.