Může nám experimentální hudba pomoct zvládat odcizení? Podle baskického teoretika a improvizátora Mattina je potřeba odklonit pozornost od hudební tvorby směrem ke společensky performativnímu aspektu koncertu. A vzdát se nejen hudebních idiomů, ale i důrazu na autenticitu a jedinečnost vlastního „já“.
„Improvizovaná hudba sama o sobě není progresivní. Pokud jsou si hráči příliš jistí svým přístupem k tvorbě, experimentování se může snadno zvrhnout v manýrismus,“ napsal původem baskický teoretik a experimentální hudebník Mattin ve sborníku Noise and Capitalism (2009). Takzvaná neidiomatická hudba může zkrátka podléhat tyranii ega a předem připraveným schématům stejně jako standardní hudební žánry. V loňské knize Social Dissonance autor analyzuje toto téma hlouběji a zaměřuje svou pozornost na scénu, která bývá označována jako experimentální, ale ve skutečnosti je často poměrně konformistická. Výchozím bodem výkladu je přitom konstatování, že zatímco sféra umění má za sebou řadu úspěšných emancipačních procesů, společnost se stále nedokázala vymanit z nerovností, jež jednotlivce i celé skupiny udržují ve stavu podřízenosti. Kniha se odvíjí od analýzy tohoto nesouladu a zkoumá rozpor mezi improvizovanou hudbou a fakticky nesvobodnými podmínkami, v nichž se …
