Židle rozestavené dokola po obvodu sálu štvanické vily postupně zaplňují nesmělí diváci a divačky. Ale světla dlouho nezhasínají a herci a herečky nepřicházejí. Nakonec se z kruhu zvedá do třpytivého kostýmku oblečená Zuzana Onufráková a rozpačitou atmosféru umocňuje úvodním slovem, které připomíná něco mezi osmdesátkovým televarieté a setkáním podpůrné skupiny. Představuje se a posílá mikrofon dalším přítomným, aby udělali totéž. Následuje vlna nejistých pohledů: jsme tady správně na představení Hladní vodina: Rusalka?
Úvodní moderované kolečko přejde v první část hry – možná ale bylo hrou už ono samo. Onufráková zahájí debatu o genderové nekonformitě. Napadá mě: kolik z lidí, které teď kolem sebe vidím, se neztotožňuje se svým genderem? Neprochází někdo tím neuvěřitelně náročným procesem tranzice? No jistě, nechala jsem se nachytat. Jako takzvaná ideální čtenářka jsem, společně s ostatními, splnila úkol autorky Daniely Špinar: začít usuzovat o genderech ostatních, …
