V povídce Pavla Šlégra vystupuje z banality všednosti všeobjímající Zlo, které se projevuje podivným smradem lina mezi regály, levnou česnekovou sekanou i špatnými kádrovými posudky. A toto Zlo přetrvává bez ohledu na dobu a režim.
Snad mohla má láska Květa ještě žít. Na komunistický režim jsem tenkrát definitivně zanevřel. Nevěřím, že byla nevyléčitelně nemocná. Ten binec v nemocnici! Nafotil jsem v nemocnici prádlo, které patřilo na operační sál. Leželo pohozené v prachu před zadním vchodem do chirurgického pavilonu. Chtěl jsem snímky s pomocí starého profesora Hajského, chartisty, dostat do zahraničních médií. Uvědomoval jsem si, že možná provokuji estébáky.
Přišlo mi k nim předvolání. K výslechu jsem se dostavil se dvěma malými broskvoněmi, které jsem právě zakoupil. Opřel jsem stromky do kouta, slušně jsem pozdravil a mluvil jsem s estébáky zdvořile jako s nejlepšími zákazníky. Oni tvrdili, že mají důkazy, že se stýkám s profesorem Hajským, chartistou. Odposlechy! Já jsem to popíral. Oni mě ujistili, že neseženu jinou práci než metařskou, o to se už postarají.
Proto mi připadalo skoro jako zázrak, že jsem sehnal místo v knihovně, kterou nechal velkoryse založit prezident Masaryk hlavně pro emigranty …
