Před pražskou návštěvou ukrajinského hudebně-divadelního kolektivu Dakh Daughters jsme hovořili s jeho spoluzakladatelkou Annou Nikitinou. Proč zhudebňují ukrajinskou poezii, jaký je život v emigraci a jak vzniklo jejich aktuální představení Danse Macabre?
Máme za sebou smutné výročí. Jaké to bylo, když jste po vypuknutí války opouštěly Ukrajinu?
Je to už víc než rok, zvyknout se na to ale nedá. Jely jsme jako všichni ostatní uprchlíci, stály jsme pět hodin na hranicích. Cestovaly jsme každá zvlášť. Já jsem jela se svou matkou, s těhotnou mladší sestrou a se dvěma dětmi. Přijely jsme do Krakova a odtamtud pak pokračovaly dál.
V jednom rozhovoru jste řekla, že se držíte díky divadlu Dach, které vnímáte jako svou rodinu…
Celý náš příběh začal už deset let před založením Dakh Daughters. Naše skupina mohla vzniknout jen díky zázemí, které nám divadlo Dach poskytlo. Zažily jsme neuvěřitelná představení na nejrozmanitější témata v nejrůznějších koutech světa. Třeba i v továrních halách a fabrikách. Všude se dá hrát divadlo. Byla to ohromná praxe.
Neschází vám teď ona divadelní rodina v cizině?
Schází mi domov. Stejně jako spoustě lidí, kteří museli odejít. Ze zahraničí jsem se vracela vždycky …
