Je-li značná část současného umění – ať už toho mainstreamového, nebo menšinového – spojována se společenskokritickými postoji a určitou mírou angažovanosti, nabízí se otázka, jakými způsoby dnes umělci svá politická přesvědčení vlastně mohou vyjadřovat. Mění se strategie, jakými je dávají najevo? Zřejmé je, že angažované umění nemusí operovat s explicitními slogany; naopak, politický názor může získat podobu bytostně osobního, až intimního vyjádření. V hudbě to prokazuje například norská umělkyně Jenny Hval, která opakovaně tematizuje skutečnost, že je ženské vnímání těla a sexuality spoluurčováno patriarchálními omezeními. Zdá se mi ale, že velšská hudebnice Gwenno téma vzájemné podmíněnosti „intimní“ a „politické“ sféry dovedla ještě o kousek dál, když svou loňskou, kritiky oceňovanou desku Tresor nazpívala v kornštině – keltském jazyce, kterému rozumějí pouze někteří obyvatelné britského Cornwallu.
Jedním z důležitých momentů …
