Pro znalce rozsáhlé výtvarné tvorby Teodora Rotrekla mohlo být překvapení, že v antologii Neviditelní zloději z roku 1980, kterou tento malíř ilustroval, našel čtenář na závěr i jeho výlet do literární tvorby. Čtyřstránková povídka nazvaná Sci-fi ilustrátora popisuje svět za sto let, který pro současného ilustrátora představuje opravdovou science fiction. Rukopis k ilustrování dostane výtvarník elektromagnetickou cestou a sám se mu nahraje do mysli, takže odpadá pracné čtení. V druhé části povídky se ovšem vracíme k neradostné současnosti. Autor si tu rýpne do kdečeho a kdekoho včetně svého kolegy ze skupiny Radar Zdeňka Mlčocha (zde Člmocha), který byl výtvarným redaktorem Albatrosu a zadával Rotreklovi také ilustrace Neviditelných zlodějů. Rukopis putuje poštou deset dní a jen telefonické spojení mezi Albatrosem a Unhoští, kde si Rotrekl pořídil domek, se zadařilo až třetí den pokusů. Nejkritičtější je však autor ke stavu světa, který je čím dál méně radostný. V době jeho mládí si lidé mysleli, že budou jednou žít v harmonii a míru, zatímco dnes vám i „malé dítě vysvětlí, jak funguje A bomba“.
Povídka je vlastně spíš takovým fejetonkem. Zdánlivě jediným Rotreklovým pokusem o literaturu. Až výtvarníkova pozůstalost odhalila, že tomu tak zdaleka nebylo. Teodor Rotrekl se v sedmdesátých a osmdesátých letech poměrně intenzivně věnoval psaní beletrie.
Rukopisy nám dávají nahlédnout do malířových myšlenek, protože i v dalších textech vkládá do příběhů vlastní vzpomínky a postřehy. Je to právě upřímnost a osobní nasazení, co z těchto pokusů činí pozoruhodný autorský korpus a co je přes neurovnaný styl neodsuzuje k zapomnění.
V rukopisu se dochoval zejména zhruba třísetstránkový, zřejmě nedokončený sci-fi román Podkova. Je to nesourodý, ale ne nezajímavý příběh, lehce inspirovaný díly Ludvíka Součka i Josefa Nesvadby. Známý ilustrátor sci-fi T. R. zde podnikne divoké dobrodružství, jež se táhne od jeho chalupy až do vesmíru. Nejprve prožije nedobrovolný kontakt s mimozemskou civilizací: cosi se na něj zaměří, on prožije změněný stav vědomí a skončí označkován několika tmavými body na těle. Poté se zhostí ilustrace povídky neznámého autora, v níž jsou obsaženy pozoruhodné fyzikální teorie o cestování vesmírem. Vzápětí jej navštíví tajemný cizinec, patrně mimozemšťan, a horlivě se zajímá o zdroj k malířovým ilustracím, které zřejmě velmi přesně popisují pohon kosmické lodi ve tvaru podkovy. Malíř posléze autora povídky vypátrá v sicilském klášteře a zjišťuje, že patří k několika lidem, kteří se rovněž setkali s onou mimozemskou civilizací. Jedním z nich byl skutečně žijící italský fyzik Ettore Majorana, který v roce 1938 záhadně zmizel. (A stal se díky tomu až v tomto tisíciletí, dlouho po Rotreklově rukopisu, námětem několika zahraničních sci-fi knih.)
Posléze se pak sám sci-fi ilustrátor ocitne na palubě hvězdoletu a je mu nabídnuto nahlédnout do mimozemských mystérií plných nepochopitelné fyziky a neeuklidovské geometrie. Je zjevné, že umělec-ateista hledá v tomto transcendentním zážitku způsob, jak dosáhnout metafyzického bodu i bez boha. Cesta vesmírem je pro protagonistu zároveň záminkou k cestě do vlastní minulosti. Rotrekl psal text v době po svém nomenklaturním pádu: po roce 1968 totiž pozbyl všech funkcí ve svazech a komisích, a vzpomínky to tak jsou poněkud hořké. Dávají také mimochodem nahlédnout do praktik uměleckého provozu, jichž byl jen pár let předtím aktivním činitelem. Popisuje například čekání na slyšení u posudkové komise při veřejných zakázkách: „V předhajzlí, jak se příhodně čekárně říkalo podle atmosféry, která se tam trvale udržovala, se svíjí, potí, nadává, pomlouvá, jí, pije, šibeničně humoří, uzavírá další kšefty, intrikuje, ostouzí, vykládá fóry, drbe, kritizuje a někdy vzácně, vážně diskutuje smečka notně nakrknutých výtvarníků (umělců je moc vážné slovo) a čeká, až budou zavoláni dovnitř před jinou smečku výtvarníků, jimž osud a povahy dopřály, aby soudili práci jiných.“
Když se nakonec seznámí s planetou mimozemšťanů, shledá, že vše podřizují společnému účelu. Malíř to odmítá s tím, že přednější mu je svoboda, a chce se vrátit domů. A tento moment můžeme chápat i jako Rotreklův vlastní příspěvek k diskusi nad tím, nakolik byl umělcem komunistickým.
Autor je publicista.