Občas se mluví o tom, že čas umění skončil. Kdyby mělo umění spasit svět, jak hlásal vizionář Dostojevskij, musela by se kvůli tomu dnes podat žádost o grant nebo založit nějaká nadace. Jenže diktát racionality, efektivity a výnosnosti se s podstatou a smyslem umění stále více rozchází. Systematizace, dotace, podpory, kontroly, audity, plánování, nedůvěřování, prověřování… Jdeme přitom vpřed, anebo vzad? Prodli jen, okamžiku, jsi tak krásný! Vývoj zasypal popelem poezii jako světlonošku závratné a vznešené krásy, odhodil stranou její vůdčí roli a učinil z ní cosi výstředního a okrajového, co nestojí ani za pohoršení. Je soudobá literatura prožívána se vzrušením a euforií? Vyvolává odpor či averzi? Bojí se jí někdo? Chudák Eliška Krásnohorská kdysi po četbě proskribovaného Zolova románu celou noc oko nezamhouřila. Děje se něco takového ještě? Omdléváme při poslechu básní? Vzletně řečeno, utiší básník vzdouvající se vlny, či rozpoutá bouři?
Dobře, zanechme potřeštěností. …
