Barevné pilulky

V tom bytě býval prach,

ale taky hodně světla.

A staré kompoty, které jsem dojídal,

když se mi nechtělo ven.

 

Nad parapetem se míhaly sluneční odlesky.

Snil jsem a lakoval si nehty

kočičím jazýčkem.

V noci jsem polykal barevné pilulky.

Byl jsem zamilovaný.

 

Po měsíci jsem na posteli rozložil

lístky s básněmi.

 

Když si to vybavím,

nejradši bych se schoval do peřin

a zůstal tam navždycky –

jako prázdninová pohlednice založená do knížky.

 

Ale po kom to mám, že nikam nechodím?

 

A jak to souvisí se štěstím?

 

 

Špatný začátek

Zvykl si psát,

když měl potíže.

Pak žádné neměl a nedělal nic.

 

Zastav se na chvíli a trochu si to ujasni.

Třeba tě napadne, co s tím.

 

V zimě jsem spadl na myčce

a rozřízl si dlaň o led

před automatem na rozměňování bankovek.

Bylo to v noci.

Natáhl jsem si gumovou rukavici,

a zatímco se plnila krví,

ujížděl jsem pryč.

 

V dálce zářila Fashion Arena,

asfalt se matně leskl,

a přece jsem viděl jen tmu.

 

Nakonec jsem zajel k benzínce,

abych se opláchl.

Postával jsem u pultu s teplými zákusky

a bylo mi dobře.

 

 

Příběh o lásce

Po období dešťů nastaly tropy.

Já neměl práci, ona si vybrala náhradní volno.

Vymyli jsme kelímky od jogurtu

a vydali se k teplovodu

sbírat ostružiny.

 

Byly všude.

Kelímky nestačily,

a tak jsme je trhali do dlaní

a rovnou jedli.

 

Já se svou láskou.

 

Sladká šťáva nám stékala po rukou,

rozpálené potrubí

stříbřitě zářilo.

Byli jsme špinaví,

ale nikdo nás neviděl.

 

Dnes je tu paintballová střelnice.

A všude po stromech

růžové tečky.

 

 

Barvínek

Přišli jsme zezadu

kolem sesuté stodoly a odstavených náklaďáků,

oblečení jako Depeche Mode,

a okamžitě jsme se opili.

 

Kde to bylo,

už si nevzpomenu.

Končilo léto

a vadly kopřivy.

 

Byli jsme napodobeniny svých prvních snů,

laciné napodobeniny z Východu.

Pracovní nástroje

vychýlené z rovnováhy.

 

Zůstal jsem ležet v barvínku

a zvracel do jamky

mezi vybělené ulity hlemýžďů.

 

Ležel jsem v odstínech té nejhlubší zeleně,

v barvě jako stvořené pro metalízu,

a nedokázal pohnout jediným lístkem.

 

 

Noční labutě

Je to němý výjev:

rohlíky plavou po olejnaté hladině,

labutě klovou do kalné vody

a nabírají je zobákem.

 

Je zimní večer

a nasáklé těsto chutná tak sladce,

když v šeru nad řekou

mráz prosívá vločky sněhu.

 

Mezitím dole u břehu,

sami pod nízkou oblohou,

stojí dva lidé s obojky na krku

a lahvemi v rukou.

 

Blíží se Vánoce

a my se bavíme o lodích

a říčních zdymadlech

a v duchu plujeme po Vltavě a po Labi.

 

Nejdřív do Mělníka,

potom do Ústí,

nakonec do Hamburku

a tam skončíme.

 

 

Krasová oblast

Lena Paul

není jen stroj na lásku.

To bych na ni nemyslel na lávce

v krasové oblasti

a nestoupal k vodopádu

s myšlenkou na její úsměv.

 

Má mezeru mezi zuby,

něco, co dojímá

jako lesk slídy, když zvedneš oblázek,

a náhle ho políbíš a hodíš do řeky.

 

Je po všem.

 

Vidím ji v předklonu.

Mlčky se usmívá, od úst jí visí řetízek slin.

 

Na svého milence čeká v jeskyni

v kožených bikinách ve stylu fantasy.

Jmenuje se Troy Francisco,

je sametově černý

a je smířený se svým osudem.

 

 

Skaláry

V dřezu se máčejí okurky

dovezené z Maroka.

Před domem stojí bezdomovec

a zahnutou tyčí loví pytle s odpadky.

 

Ty hlupáčku, copak nevíš,

že takhle umřeš?

 

Je po dešti,

ulice je plná kaluží.

Z mateřské školky vycházejí dvojice zmenšenin

v reflexních vestách.

Vítr rozechvívá listí a děti proplouvají

pod zplihlými větvemi bříz

jako skaláry.

 

Kam asi jdou?

Kam se tu vlastně dá jít?

 

Leda na hřiště za Lidlem, anebo k nádrži

nakrmit kachny starým pečivem.

 

Ale tak daleko nedojdou.

 

 

Vnitřní život

Jsou tři hodiny ráno:

na Nově opakují Do­-re­-mi

s Pavlem Trávníčkem a Sabinou Laurinovou.

 

Ty jsi tu poprvé?

ptá se Trávníček hubené dívky

v plesových šatech se zlatými třpytkami.

A víš, že poprvé to bývá nejkrásnější?

 

Ano, já vím.

 

Než jsme se potkali,

měl jsem devadesát kilo.

Teď mám o deset míň a stále častěji

mluvím sám se sebou.

 

Ty ses chtěl svěřit?

A ono to nešlo?

 

 

Milostné dopisy

Kiosek zapadal listím,

stolky se chvějí v těkavém světle.

Vzduch voní podzimem a ty se měníš ve zvíře,

které si ze slov buduje kuklu,

kde přezimuje.

 

Přetáhneš si spacák přes nohy,

obalíš se dekami,

a zatímco váháš mezi pocitem štěstí a pocitem ztráty,

pročítáš milostné dopisy

dvou zemřelých.

 

Ti dva se uměli nudit!

Až do smrti se zlepšovali v čekání

a ve stylistice.

 

Vlastně jim závidím.

 

Vždyť i já sním o něčem,

co je rozlehlé jako kontinent

a co se podobá dlouhému spánku

nebo procházce.

 

 

Krmítko

Nový střed vesmíru

je benzínka na Lehovci.

Ale to platí jen v noci.

Přes den je to krmítko na okně.

Dívám se na vrabce,

jak oždibují lojovou kouli,

a myslím na skály za choceňským nádražím,

na uhelný dým a vlhké předjaří.

 

Myslím na černé obrysy smrků

a opršelý břízolit,

na voděnky a na psí lásku

pod obrázkem jogína s vševědoucím pohledem.

 

Nejsi zklamaný?

zeptala se plaše, když jsme vyšli ven

na potemnělou ulici,

jako by se bála, že něco pokazí.

 

Asi tehdy jsem jí začal lhát,

a ona mi věřila.

Ta doba nebyla hezká ani ošklivá,

ale vzduch studil jako po dešti.

 

 

Lilek

Z vlaku vykročím rovnou do mlhy.

Přejdu koleje a stoupám po kluzkých kamenech

podél zábradlí.

Makléř už čeká před domkem

ve svahu nad tratí.

 

Mlčky se rozhlížím:

na posteli chybí matrace,

ale v kuchyni je ještě sůl, ocet, hořčice,

dokonce olej.

 

Původní majitel zemřel nedávno,

říká makléř,

za tu cenu je to zadarmo

na takovém místě.

 

Je krize, ceny stagnují.

 

Společně svítíme do sklepa

na pytel naklíčených brambor.

Fialové klíčky se prodírají síťovinou

jako dětské vzpomínky.

 

 

Aurora

Řekni mi, kocourku,

nejsi smutný?

Dostal jsi letos vánoční kolekci,

tak jako dřív,

nebo aspoň misku granulí?

 

Mlčíš a já dobře vím,

o čem přemýšlíš.

Zůstal jsi bez lásky.

 

Takové verše jsou jako vybledlé obrázky

na školní chodbě vytřené savem.

Neběhat, uklouzneš!

Ty to nevidíš?

Podlaha se leskne jako led,

a jak stárneš,

lesk je pořád silnější.

 

To za tebou září

úpěnlivá ranní hvězda

socialismu.

 

 

Narcisy

Na záhonech kvetou narcisy,

ale ještě mrzne.

 

Vstává s rozbřeskem,

obléká si legíny s japonským nápisem

a běží po nekonečném pásu,

svěží jako sen,

zalitá měkkým světlem

pod střechou obchodního centra.

 

Kdo by si pomyslel,

že spolu strávíme tolik let?

Ale štěstí se vtěluje do mnoha pokusů,

než se naplní

nebo rozplyne.

 

Ten den mi zkrátila vlasy elektrickým strojkem

a řekla mi, že mě miluje.

 

Miluju tě,

napsala na poznámkový lístek

a nechala ho na lince.

 

 

Skrývání

Jmenuje se Secret Crush

a vypadá jako ty.

Vidíš?

Právě vychází z vln s plavkami v ruce

a kleká si.

 

Začíná lekce skrývání,

z které se tají dech.

Svlečené plavky kousek za kouskem

mizí v hebkém okruží,

až zmizí úplně.

 

Později ze sebe vyvrhne

zmuchlaný uzlíček provlhlé látky

a hřeje se na slunci

jako bělásek, než se rozletí.

 

Opilá dívka

s vlasy v barvě mokrého písku.

 

 

Měkký cíl

Čekám ve stínu

na parkovišti před Tescem.

Okusuju donut s barevným zdobením

a pozoruju veverky,

s jakou lehkostí

se vznášejí mezi větvemi.

 

Občas zaslechnu,

jak to šelestí,

když zaseknou drápky do kůry.

 

Přitom myslím na prázdné kroužky tvých vět.

Na malé jizvy

pod stříbrnými náramky.

 

 

Terapie

Tvá krása mi chybí,

když jsem sám.

A nejspíš je to hlas mého svědomí.

Jsem to přece já, kdo mlčí a kdo vyčkává,

a ne ty.

 

A ona tě pořád miluje?

ptá se Socka

a zvolna prohrabává svůj školní batůžek.

V kapse na svačinu střádá nedopalky.

 

Já nevím, možná už ne,

odpovím a vysvlékám lahev

z vlněné ponožky.

 

Ty nosíš pivo v ponožce,

aby nezteplalo?

 

 

Seifert

V neděli večer, hlavně po svátcích,

bývaly slevy v Kauflandu.

To jsme pak měli zmrzlinu z přezrálých banánů,

vzpomíná Seifert v Mamince.

 

Banány stačí nakrájet a nechat v mrazáku.

Zesládnou samy od sebe,

jenom tak, bez cukru

a bez práce.

 

To mráz je osladí a tma pocukruje.

 

Tak nebuďte smutní

a mějte se krásně.