Popis jedné minuty

Je prvního srpna roku 1956, pravé poledne. Můj pohled se zastavil na bledém vavřínu. Mou pozornost připoutala překvapivá jemnost květů, něžný odstín jejich barvy, jejich zářící křehkost, půvab a svěžest větviček, které je nesly.

To vše bylo překvapivé, neboť kolem tohoto keře jsem chodil každý den, a teď poprvé jsem si ho všiml.

Moje zaslepenost mi připadá zvláštní. Vavřín je „do očí bijící“ v obou významech tohoto spojení – není možné jej nevidět: přečnívá zeď lemující cestu k Ermitáži a vrhá na asfalt průsvitný a mihotavý stín. A navíc jde skutečně o tak krásnou podívanou, že nelze odolat pokušení ho chvíli pozorovat a obdivovat.

Ta podívaná není jen krásná, je přímo nádherná. Jsem stále více vtažen, potěšen a okouzlen: pozoruji větve podobající se laním nožkám, jejich stříbřitou kůru posetou sametovými černými zrnky, lomené oblouky vykreslované křížením větvoví a polostín, do něhož se nořily, pupeny (připomínající sukulenty), …