LP, Third Man Records 2023
Škoda, že neexistuje cena pro sólové debuty po šedesátce. Anglická hudebnice, filmařka a feministka Gina Birch, ročník 1955, by ji určitě získala. Uznání si ale zaslouží především za schopnost nechat věci zrát a nepodřizovat se konvencím hudebního průmyslu. Její umělecká dráha začala v roce 1977, když v nadšení z koncertu The Slits založila jednu z prvních postpunkových „all-female“ skupin, The Raincoats. K průkopnicím DIY přístupu a odpůrkyním rockového sexismu se kromě Kim Gordon nebo Chicks on Speed zpětně hlásil i Kurt Cobain. Ten se svěřil, že kdykoli si pustí jejich první desku, má pocit, jako by je špehoval z podkroví nad zkušebnou a bál se, že ho při tom přistihnou – protože to, co dělají, je „jejich věc“. Tenhle dojem, myslím, přetrval. Zmínku si zaslouží také The Hangovers, jejichž rozvolněné písně s napůl šeptaným zpěvem souzněly s názvem kapely i vyhlídkami rocku na konci milénia. Letošní sólové album, které vznikalo v průběhu dvou desetiletí, lehce proplouvá mezi popem, postpunkem a dubem, a i když završuje autorčinu hudební kariéru, nepůsobí jen jako výlet do historie. Což je dobře i proto, že třeba Feminist Song by se dal považovat za manifest jedné generace emancipovaných žen, dnes ve věku babiček, které – pokud žijí – ještě mají co říct. „Když se mě zeptáte, jestli jsem feministka,/ odpovím: a proč bych neměla být?/ Jsem holka z města, a tak jsem aktivistka,/ baví mě politika, mám ráda alkohol,/ jsem živelná, jsem analytická,/ a někdy úplně vyměknu,“ zpívá sedmašedesátiletá pamětnice.