Možnosti kyseliny

„Dostal jsem strach, že se úplně zblázním. ­Ocitl jsem se v jiném světě, na jiném místě, v jiné době.“ Slova chemika Alberta Hofmanna popisují stav po prvním vědomém experimentu s LSD z 19. dubna 1943 a zřejmě nejslavnějším cyklistickém výletu v dějinách lidstva, který sice vcelku rutinně kopíroval každodenní trasu z práce domů, ale ve skutečnosti otevřel novou cestu do vnitřních vesmírů lidské psyché. Psychonautika měla do dvaceti let – hlavně díky LSD – zažít svůj pomyslný peak a málokdo z psychedelických pionýrů předvídal, že brzy po něm přijde i prudký pád. „Celá země bude do patnácti let na LSD,“ zvěstoval kontrakulturní velekněz Timothy Leary ještě v roce 1967, tedy v době, kdy už tato substance byla v USA na seznamu zakázaných látek.

V moderních dějinách bychom těžko hledali látku měnící vědomí, do níž by vkládali takové naděje lidé naprosto odlišných zájmů, jako je tomu v případě pětadvacátého derivátu kyseliny lysergové. Zmocnit se její síly chtěli jak ti, kdo systém zosobňovali, tak ti, co chápali LSD jako antisystémovou zbraň hromadného prozření. Nikoli náhodou byla kyselina, kterou Hofmann syntetizoval při hledání hemostatického léku pro porodní účely, přirovnána Aldousem Huxleym k objevu DNA a k rozbití atomu. Zatímco ale pokroky v genetice i zkoumání jádra k vědeckým revolucím opravdu vedly – i když to ne vždy bylo ke všeobecnému prospěchu –, psychedelická revoluce se ukázala být zacyklenou spirálou, která v případě kontrakultury sice nejdříve s úspěchem rozpustila vlastní ego, ale pak i samu sebe. Antiestablishmentové hnutí navíc nepřímo a nechtěně přispělo k tomu, že se naprostá většina experimentů takřka všude po světě nadlouho zastavila. Obrození terapie se substancí, v níž LSD už často nemusí hrát hlavní roli, zažíváme právě nyní. A platí to i pro Česko, jež se v posledních letech vrací k výzkumům, které zde probíhaly o pár let déle než ve zbytku světa.

Ono se to opravdu děje

Odpověď na otázku, proč právě LSD spolu s dalšími psychedeliky překročilo hranici pouhého narkotika a přitáhlo zájem vědců, psychiatrů, psychonautů, ale i nejrůznějších tajných služeb a bezpečnostních složek, souvisí s tím, že nepřináší jen mechanickou změnu nálady, jako je tomu třeba v případě amfetaminů, kokainu či heroinu, ale naopak nevyzpytatelně pracuje s vaším vlastním (ne)vědomím, a skýtá tím pádem zkušenost singularity. Ta bývá nejčastěji popisována jako ztráta vlastního ega a splynutí s veškerenstvem. „Já mizí, ale žádné jiné já se neobjevuje, aby zaplnilo jeho uvolněné místo,“ píše mexický básník a esejista Octavio Paz v knize Corriente alterna (Střídavý proud, 1973).

Bez lidské mysli by tedy nebylo žádných fantastik, jak byly původně tyto látky označovány – na nižší živočichy, jako jsou myši, LSD prostě nezabíralo. Instrumentální použití – jako když vám pervitin umožní dva dny nespat a nejíst nebo když po opiátech upadnete do sladkého narkotického polospánku – nepřichází v úvahu. I když se postaráte o ideální set a setting, nikdy přesně nevíte, jaké vytěsněné obsahy se mohou vynořit a co všechno můžete na svém tripu potkat (tento termín mimochodem nevymyslel žádný vlasatý guru, ale pochází ze slovníku amerických armádních vědců).

Vtip je v tom, že změna vědomí se skutečně děje, i když pouze ve vaší vlastní mysli. „Každý, kdo mi tvrdí, že to všechno jsou jen halucinace, musí být blázen,“ podotkl v jednom rozhovoru Alfred Hubbard, excentrický milionář, který LSD už v padesátých letech podle vlastních slov „trousil všude kolem sebe“ a zároveň stíhal pracovat pro kanadské zvláštní služby nebo ministerstvo spravedlnosti USA. Nutno říct, že tato „kombinace mystika a jižanského burana“, jak ho označují Martin A. Lee a Bruce Shlain v knize Sny vědomí (1985, česky 1996), velmi trefně ilustruje, proč účinek LSD ohromil veskrze racionální vědce stejně jako samozvané šamany a vlastně skoro každého, kdo k němu přičichl.

Acid vábil umělce a intelektuály nejen na Západě, ale i za železnou oponou. Kromě mocného vlivu na lidskou imaginaci měl vzácnou schopnost otevírat okna transcendence u lidí, kteří by se jinak jistě označili za racionalisty. Shodou okolností mám v rodině příbuzného, který se jako dobrovolník československých experimentů účastnil. Tehdy byl reformním komunistou, ne­-li dokonce dialektickým materialistou. Svou hlubokou psychedelickou zkušenost dodnes popisuje religiózním jazykem jako setkání s absolutnem. Věřit sice nikdy nezačal, ale stále si živě vybavuje silný antidepresivní účinek, který mu „prosvětlil následujícího půl roku“.

Od zbraní k léku

Výjimkou potvrzující pravidlo ovšem byly stovky nebožáků, kteří se stali pokusnými králíky v programech tajných služeb po celém světě, ve Velké Británii a USA zvláště. Nechvalně prosluly především projekty CIA nazvané MK­-Ultra a Artichoke, jež v padesátých letech hledaly nejdříve sérum pravdy a následně látku, která by bez zabíjení paralyzovala nepřátelské obyvatelstvo. Podobný setting byl pochopitelně nezřídka generátorem tzv. badtripů, které traumatizovaly pokusné subjekty z řad samotných bezpečnostních složek, válečných zajatců vězněných za hranicemi USA, ale i nic netušících amerických civilistů. Budoucí lék na trauma ve špatných rukách mohl zafungovat opačně. Navíc se ukázalo, že se ani k jednomu ze zmíněných účelů moc nehodí (armáda svůj turbohalucinogen nakonec našla v jednom druhu benzilátu, který člověka vyřadí z provozu na tři dny a jehož psychotické účinky přetrvávají týdny).

I když se kolem prvních pokusů, často financovaných CIA nebo armádou, jež v látce tušily válečný potenciál tzv. černé psychiatrie, mihlo i pár významných behaviorálních terapeutů, skutečný svatý grál v něm oprávněně spatřovali především dynamicky založení odborníci. „Rychlík do nevědomí“ by jim mohl ušetřit stovky hodin volného asociování pacienta a pracné dolování vytěsněných traumat i komplexů metodou aktivní imaginace. „Mé nevědomí mi vrátilo mé vědomí,“ dočteme se v kazuistice jednoho ze stovek pacientů Milana Hausnera, který v Sadské u Nymburka provedl zřejmě nejvíce experimentů s LSD v rámci zdravotnických pracovišť v bývalém Československu a sám byl analyticky orientován.

Když k tomu všemu přičteme fakt, že na LSD nevzniká závislost, jak ukázal jeden zhovadilý pokus v rámci projektu MK­-Ultra, během nějž dostávalo sedm mužů vysoké dávky LSD 77 dnů za sebou, ba dokonce že může být velmi nápomocné při odvykání jiným látkám i v boji s depresí, nemůžeme se zvýšenému zájmu lékařské obce divit. Od substance, o níž se zpočátku poněkud nepřesně tvrdilo, že pouze imituje psychózy, jako by vedla přímá cesta k řešení celé řady obtíží z oblasti psychopatologie. „Je­-li oblastí vědy systematické zkoumání lidské zkušenosti, pak abnormální (či transnormální) stavy vědomí bezesporu představují oblast vědeckého zkoumání,“ napsal ­Theodore Rozsak ve svém dnes již kanonickém díle Zrod kontrakultury (1969, česky 2016) a my můžeme doplnit, že substance měnící vědomí mohou být spíše nástrojem vhledu, než že by vás zvenčí přetvářely. Na povrch nevyplave nic, co by uvnitř nebylo už předtím.

Jako největší potíž s psychedeliky se ukázala verbalizace. Málokterá zkušenost je schopná se tak úspěšně vzpírat mluvenému i psanému slovu: člověk sice může mít (a často také má) dojem, že lecčemu – nebo dokonce všemu – konečně rozumí, ale když dojde na deskripci, slov se mu nedostává. „Smál jsem se, protože jsem věděl, co chci říct, ale nevěděl jsem, jak to říct.“ Tak vystihl komunikační paradox LSD básník a spisovatel Erwin Jaeckle ve své zpětně psané reflexi Schicksalsrune in Orakel, Traum und Trance (Runa osudu ve věštbě, snu a transu, 1969). I proto terapii se substancí od počátků provádějí výhradně lidé, kteří mají sami hluboké psychedelické zkušenosti. Základní průvodcovské „pravidlo kyseliny“ s předstihem vytušil viceprezident korporace JPP Morgan, psychonaut a amatérský etnobotanik Richard Gordon Wasson, když krátce po svém objevu halucinogenních hub vznesl okřídlený dotaz: „Jak můžete někomu, kdo se narodil slepý, popsat, jaké to je, vidět?“

Tohle prostě musíš zkusit

Jedinečná zkušenost ovšem vybízí nejen k opakování, ale také k evangelizaci těch, kteří dosud neprohlédli. Tak nějak se zrodila Learyho „politika extáze“, která pomocí osvobození individuálních myslí odstartovala psychedelickou vzpouru, jež měla jaksi samospádem ústit v kolektivní sociální revoluci. „Z bohémských okrajů kultury protestující mládeže vedou všechny cesty do psychedelie,“ napsal k tomu Rozsak, jenž ve Zrodu kontrakultury podrobil hnutí, k němuž jinak choval sympatie, poměrně tvrdé kritice.

Misionářský rozměr psychedelik je očividný, ostatně i autor těchto řádků první „papír“ dostal k šestnáctým narozeninám o velké přestávce na střední škole se slovy „tohle prostě musíš zažít“. Zkušenost singularity má tak univerzální efekt, až se v šedesátých letech mohlo zdát, že vyhnout se alespoň částečné víře ve schopnost LSD změnit svět šlo jen v případě, že jste si ho zkrátka nedali. Výčet umělců, spisovatelů, vědců a intelektuálů, kteří se stali hlasateli psychedelické revoluce, totiž nebere konce.

Dokonce ani „vynálezce“ LSD Hofmann, který se v košili a kravatě nijak nepodobal excentrickým hippies, již k němu vzhlíželi s nábožnou úctou, nikdy nepřestal být psychonautem. Po objevu LSD provedl úspěšnou syntézu psilocybinu a psilocinu a následně určil, že psychoaktivní látkou uvnitř semen jednoho druhu svlačce je amid kyseliny lysergové. Jako správný vědec všechny substance samozřejmě nejdříve aplikoval sám sobě. O „výletech“, které absolvoval například s německým konzervativně smýšlejícím spisovatelem Ernstem Jüngerem, podal zprávu v knize LSD – mé nezvedené dítě (1979, česky 1996). Oba distingovaní pánové byli nicméně opatrní v otázce distribuce změny vědomí i hromadného rekreačního užívání. „Tyto věci by se měly zkoušet ve vybraných kruzích,“ píše Jünger v dopise Hofmannovi s přesvědčením, že sám mezi vyvolené samozřejmě patří.

Revoluce na tripu

Dva psychologové z Harvardu – Timothy Leary a Richard Alpert – měli ovšem jiné plány, které jeden z nich vtěsnal do krátkého hesla „zapnout se, naladit a vypadnout“. Ironií osudu bylo, že stěžejní pravidlo psychonautiky i psychedelické terapie, známé jako set a setting, v odborné komunitě zpropagovali právě Leary s Alpertem, aby ho krátce nato vlastní praxí totálně popřeli.

Rozšíření vědomí se stalo politickým aktem, přímou akcí, která sabotovala samotný americký životní styl a s ním i politický systém. Dosud neznámá forma propagandy činem měla sice až náboženský charakter včetně přijímání kyselinové svátosti, ale také revolučně sociální ambice. Kruh se začal pomalu uzavírat: zatímco americká armáda v padesátých letech vymýšlela, jak v případě potřeby ztripovat co nejvíce lidí a tím eliminovat jejich odpor, kontrakulturní proroci let šedesátých, jako byl Leary nebo Ken Kesey, pořádali masové seance s LSD a doufali, že tím celý systém zboří. Prezident Richard Nixon se tehdy nechal slyšet, že Leary „je nejnebezpečnější muž Ameriky“. LSD, které mělo pomoci dolovat pravdu z nepřátelských vojáků, totiž dělalo nepřátele státu z jeho vlastních občanů. Pravda vylézala na povrch, ale zněla úplně jinak, než by si ve Washingtonu představovali. Sociální konflikty se ale těžko vyřeší rozšířením vědomí a na příchod revoluce se nestačí naladit. To byste také mohli čekat věčně.

Spojnicí mezi kontrakulturou, levicovými studenty a nakonec i militanty z Weather Underground neměl být jen odpor k válce ve Vietnamu, antirasismus, antiimperialismus a generační vzpoura vůči rodičům, ale i psychedelika. Smiřovat radikálně levicovou teorii i praxi s mysticko­-spirituálním hédonismem pod vlivem halucinogenů se ovšem ukázalo jako nadlidský úkol. Radikálové z Weather Underground se dostali maximálně k tomu, že na svých schůzích podávali LSD v očekávání, že případní policejní agenti se následně prozradí sami. Vlastně se v tom trochu podobali strukturám, které chtěli rozložit. V posledku se tak jejich spojení s kontrakulturou promítlo hlavně v tom, že za 25 tisíc dolarů pomohli osvobodit Learyho z vězení a pak ho dostali pryč ze země.

V rámci americké revolty šedesátých let ale přece jen existoval proud, který politický program ani emancipační strategii nehodlal vyměnit za duchovní růst a extatické stavy. Možná i z toho důvodu, že se při nejlepší vůli nedokázal odpoutat od reality prostředí, v němž vládla každodenní rasová diskriminace. Hnutí Black Power zůstalo nohama na zemi a ještě v roce 1971, kdy už psychedelické vzpouře zvonil umíráček, adresovalo jménem Černých panterů lidem z Weather Underground otevřený dopis, v němž se lakonicky konstatuje, že „tráva a psychedelické drogy nejsou zbraní revoluce“. Zbytek příběhu je všeobecně znám: psychedelická revoluce požrala své děti, z kterých v řadě případů učinila pragmatické dospělé, jimž o mnoho let později Slavoj Žižek přiřkl výsměšné označení „liberální komunisté“. Sen o psychedelické svobodě, která jako virus nakazí zbytek populace, se rozplynul, a z LSD se stal pouze ilegální prostředek, jenž mohl stimulovat mozek k vyšším individuálním výkonům v rámci kapitalistické soutěže – chytrá droga, která vám pomůže vymyslet třeba počítač Apple. V lepším případě pak prostředek individuace a sebepoznání. Rozpuštěné ego se vrátilo v plné síle, v některých případech dokonce zbytnělo a psychedelické osvícení se spářilo s marketingem. Dveře k vnitřní i vnější revoluci se zase zabouchly.

Znovu na začátku

Druhou psychedelickou revoluci sledujeme v současnosti. Neodehrává se už na ulici, ale v psychiatrických a psychologických pracovištích, kterým bylo umožněno, aby se po celosvětovém zákazu vrátily k práci, již byly nuceny přerušit v roce 1971 kvůli mezinárodní úmluvě o drogách a léčivech. Už nejde v první řadě o to změnit svět, ale pomoci klientům a ­pacientům. Pokud to zároveň ovlivní potřebnou reformu psychiatrie, jen dobře – i tahle revoluce se počítá.

V něčem jako by se všechno vracelo znovu na začátek. V některých amerických státech už například došlo k legislativní dekriminalizaci psychedelik, pokud jsou užívána pod dohledem licencovaných pracovišť. V Coloradu by dokonce od roku 2024 mělo být možné pro vlastní potřebu získávat, držet a sdílet pět psychedelických látek (psilocybin, psilocin, DMT, ibogain a meskalin). Oregon už v roce 2020 jako první americký stát legalizoval psilocybin pro lékařské účely. Nyní tam dochází i k dekriminalizaci osobního užívání LSD a dalších látek, za jejichž držení vám hrozí nanejvýše pokuta sto dolarů. V minulosti jste mohli skončit až na dvacet let ve vězení…

A v Česku? Na desítkách kartonů nezpracovaného osobního fondu psychiatra Milana Hausnera se přes padesát let usazuje prach v depozitáři Akademie věd, ale zároveň už běží nové experimenty. S LSD se sice oficiálně nepracuje, ale v Národním ústavu duševního zdraví už proběhly výzkumy s psilocybinem a ketaminem. Druhou jmenovanou látku si dnes dokonce můžete pořídit na předpis ve formě nasálního spreje pod tajnosnubným názvem Spravato, na jehož reklamním letáku kráčí optimisticky naladěná mladá žena vstříc životu bez deprese. Psychedelická klinika Psyon zase nabízí ketaminem asistovanou psychoterapii. Léčiva vykázaná z medicínské oblasti duševního zdraví se tak konečně dostávají k prvním potřebným. Zdá se, že od chvíle, kdy angličtí technonomádi v roce 1994 přivezli veterinární anestetikum, o němž se v prostředí tuzemské rave scény zpočátku mluvilo jako o nebezpečné „travellerské droze“, jsme ušli pořádný kus cesty. A nespočívá naštěstí jen v tom, že se z ketaminu stala běžně vyhledávaná rekreační droga, u níž lze jen těžko přehlédnout její dlouhodobý antidepresivní efekt. Škoda, že tento průlomový lék hradí jen některé pojišťovny a že z něj vysoká cena substance i asistovaných sezení dělá poněkud exkluzivní zboží.

Při vědomí toho, jakým způsobem se s LSD, ale třeba i s meskalinem experimentovalo v Československu padesátých a šedesátých let, se současné výzkumy jeví jako velice pozvolné a opatrné, což může souviset s tím, že se pomalu, ale jistě proměňuje oblast pomáhajících profesí, kde se značně zpřísnily etické mantinely. Navíc jde o pochopitelnou reakci na někdejší hysterii, která vedla k zákazu výroby i používání psychedelik a spustila válku proti drogám, jež ze všeho nejvíce připomínala hon na čarodějnice a nepomohla vůbec ničemu.

Postupy, které byly dříve běžné, už jsou dnes nemyslitelné. A je jen dobře, že bezhlavá aplikace substance stovkám hospitalizovaných i ambulantních pacientů nejrůznějších diagnóz už nepřichází v úvahu. Proměnilo se i prostředí intoxikace, které se v minulosti moc nelišilo od jiných nemocničních prostor, zatímco dnes působí bezpečným, domáckým dojmem. Vytěsnit data a přesvědčivé pozitivní výsledky československých výzkumů by ale byla velká škoda. Koneckonců jde o dvacet let usilovné práce, která by pokračovatelům Stanislava Grofa, Milana Hausnera a Miloše Vojtěchovského mohla být jen ku prospěchu.

Zvláštní pozornost přitom zasluhuje Hausnerova psycholytická terapie malých dávek ve čtyřiceti až devadesáti sezeních, v nichž se střídaly individuální sese se skupinovými a doprovázela je klasická terapie. Podobný přístup byl ve své době unikátní a dnes může připomínat tzv. microdosing, jemuž holduje řada laických psychonautů po celém světě, ale o jeho pozitivních účincích se spekuluje hlavně na základě řady subjektivních zkušeností. Překvapující může být i fakt, že Hausner psycholýzu neodpíral ani psychotickým pacientům, u nichž jsou tyto látky všeobecně považovány za kontraindikaci, a zjevně i zde dosahoval léčebných úspěchů. „Využití psycholytického systému tak, jak je popsán na těchto stránkách, je možno kdykoliv zopakovat a výsledky budou obdobné,“ píše Hausner v předmluvě své knihy LSD. Výzkum a klinická praxe za železnou oponou (2009, česky 2016). Uvidíme, zda jeho ojedinělá metoda najde zvídavé následovníky.

K otázce elitářství

Dnes už nemá valný význam zamlčovat, že se v Česku i v jiných zemích vždy našli terapeuti, kteří se ani přes zákaz nehodlali vzdát látek, jež přinášely pacientům úlevu od duševního strádání, a nezřídka se uchýlili do undergoundu. Některým z těch zahraničních u nás vycházejí knihy, mezi nimiž zasluhuje zvláštní pozornost švýcarská lékařka Friederike Meckelová Fischerová, která kvůli terapii se substancí skončila ve vazbě a následně byla osvobozena soudem.

O terapeutech, kteří riskují pověst i kriminalizaci, se zvláště v psychonautských kruzích šuškalo dlouhá léta – jak o těch diplomovaných, tak o amatérech, kteří balancují na hraně esoterismu a zhlédli se spíše v roli duchovních vůdců než průvodců. Skutečnost, že jsme se nedočkali žádných soudních procesů, snad vypovídá především o spokojenosti klientů – psychedelická kúra evidentně zabírá i v ilegalitě. V podzemí ale nebývá příliš světla a transparentnost je důležitá pro klid i vzájemnou důvěru obou stran dyadického vztahu. Pokud se v příštích letech dočkáme pravidel, která toto pole zpřehlední, aniž by a priori uzurpovala místo psychedelických terapeutů jen pro úzkou skupinu vyvolených, může to přinést všeobecnou úlevu. Schovávat dovednosti, které mají ozdravný efekt, nedává žádný smysl, stejně jako docházet na terapii k někomu, u koho není zřejmé, zda splňuje základní odborná i etická kritéria práce se substancemi.

Problematika elitářství v rámci terapie se substancemi je ale relevantní už jen proto, že provází psychedelika odjakživa a její počátky můžeme hledat v šamanských rituálech. Názor, že tyto látky nejsou pro každého, není nový a v zásadě na něm není ani nic kontroverzního. Kolísání mezi elitářstvím a rovnostářstvím ve věci změn vědomí otevírá řadu palčivých otázek, na něž neexistují jednoduché odpovědi. Vylučovat kohokoli z možnosti léčby, ale i psychonautského sebeobjevování zavání diskriminací, ale pokud to má medicínské důvody, lze s tím jen těžko polemizovat. Horší je, když i někteří zkušení terapeuti včetně Stanislava Grofa razí myšlenku, že hlubinné zkoumání lidského vědomí náleží hlavně intelektuálům v čele s umělci a vědci, nebo když průkopník neoficiálního hnutí psychedelické terapie skrývající se pod přezdívkou Tajný náčelník dovozuje, že zkušenost změny vědomí má smysl jen u nábožensky a duchovně založených jedinců. Jako by dělníkům byly některé úrovně lidského vědomí zapovězené. Neuropolitika v podání Timothyho Learyho ovšem připomíná zase druhý extrém, který sice nikoho nevylučuje, ale také nikoho nechrání před dopady ne(z)řízené intoxikace ve jménu vyšší kosmické inteligence.

Projevem elitismu může být i přesvědčení o vlastní neomylnosti, které často pramení z pocitu, že spolu se substancemi získal sitter, terapeut či šaman klíče k mystériu lidské existence. „Černé bahno“, kterého se Sigmund Freud bál tolik, až se rozešel s Carlem Gustavem Jungem, sice dnes působí až směšně, ale stejně není radno ho podceňovat. Z jedinečných zkušeností může totiž vést zkratka k iluzi o jedinečnosti vlastní osoby, která roste z arogance, i když může být oděna do mystického hávu. Jen v příběhu LSD se takových osudů najde celá řada.

Nebezpečí je ale součástí každého dobrodružství a platí to i pro sebeobjevování a hledání nových medicínských metod, takže by nemělo být důvodem ke kapitulaci. Kdo ví, třeba se i díky LSD jednou dočkáme doby, kdy duševní nemoci, jejichž pole se zatím neustále rozšiřuje, naopak začnou ustupovat. V jednom se kyselinoví pionýři šedesátých let přece jen zas tolik nemýlili: bez vnitřní proměny si lze jen těžko představit jakoukoli vnější revoluci – i když sama o sobě nestačí.