eskA2látor 1

Francouzský skladatel a zpěvák Serge Gains­bourg mě fascinuje už dlouho – především tím, jak ve své tvorbě dokázal skloubit erotiku s perverzí. Podobně ambivalentní byla i jeho osobnost, oscilující mezi neodolatelným šarmem a zanedbaností vlivem sebedestruktivního způsobu života. Střihový dokument Moje vzpomínky na Serge od hudebníkovy partnerky Jane Birkin je z roku 2011, ale poprvé jsem ho viděl teprve nedávno, když ho uvedla ČT Art. A musím ho označit za skvost. Jde o film sestříhaný z privátních záběrů páru, které britská herečka a zpěvačka natočila na osmičku v průběhu sedmdesátých let. To, co na snímku působí nepřípadně, není samotný obraz, zachycující intimní chvíle v rodinném kruhu, ale dodatečný komentář pětašedesátileté Birkin. „Tady je Kate, schovává Sergeovi cigarety, ty jeho gitanesky… Asi za ty schované gitanesky dostala vynadáno… Měla jsem hezké plavky. Vzpomínám si, že byly zelené, sametové… Z takového zvláštního sametu, měkoučkého… Moc toho nezakrývaly…“ V prvních minutách se mi nedaří zadržet smích, ale postupně si zvykám jak na potřebu komentovat to, co žádný komentář nepotřebuje, tak na přílišnou procítěnost dabingu (když například hlas rozněžněle oznamuje, že Serge jezdil do baru na motorce a zpátky ho soused přivážel opilého na traktoru, chce se mi smát i brečet zároveň). „Všichni do jednoho propadli Sergeovu kouzlu,“ říká o svém příbuzenstvu Jane Birkin a pokračuje: „Já okouzluju Serge… Pak Serge okouzluje pro změnu mě… Funguje to…“ I na mě to funguje: Gainsbourg hrající si s dětmi, maličkým kuřátkem nebo bulteriérkou Nanou je stejně šarmantní, jako když je zabírán s hlavou v oblaku kouře. Jedná se ostatně o dobu, kdy kombinace děti a gitanesky ještě nevzbuzovala pohoršení. „Byli jsme tehdy hodně slavní,“ přiznává Jane Birkin, která se zdaleka neproslavila jen svůdným vzdycháním v písni Je t’aime… moi non plus, a zároveň říká: „Žasnu nad tím, jak obyčejně jsme žili.“ Jasně, výlety do Benátek, Marrákeše či na Riviéru něco stojí, ale to nakonec není to hlavní. Po necelých čtyřiceti minutách, během nichž jsem se dosyta nasmál, uronil pár slz a chvilku se chtěl oběsit, musím bez ironie uznat: ve výsledku asi opravdu stačí kapka pokakanýho štěstíčka.