Většina tvůrčích osobností stojí o pozornost – bylo to tak vždy a platí to dodnes. Petra Hůlová nepředstavuje výjimku, a navíc se k této touze nestydí přiznat. Několik týdnů před vydáním novely Nejvyšší karta se tedy propojila na sociálních sítích s velkou částí české kulturní veřejnosti a začala pravidelně zásobovat své sledující fotografiemi z mládí či kuriózními příběhy ze současnosti a také provokovat svými názory na společnost a politiku. V online prostoru podobný přístup funguje dobře: stačí nadhodit kontroverzní téma či vyjádřit názor, který úplně nesouzní s mainstreamem, a o publicitu máte postaráno. Jenže literatura se neřídí stejnými pravidly jako twitter nebo facebook: počty sledujících se nerovnají množství prodaných knih, počet lajků neodpovídá množství lidí, kteří dorazí na besedu s autorkou či na křest knížky, a především – digitální srdíčka automaticky nezajistí dílu čtenáře. Hůlová jako by se ve svých vyjádřeních ke knize nedokázala rozhodnout, jestli napsala fikci, nebo autofikci, a toto mlžení bůhvíproč zaujalo mnoho renomovaných literárních kritiků. I kdybych ale přistoupila na autorčinu hru, stejně nechápu, co je tak přitažlivého na povrchním uvažování o feminismu a sexualitě či na „skandálních“ odhaleních z kulturního života devadesátých let. Většina potenciálních čtenářů popisované pikanterie beztak zná a zbytek o ně pravděpodobně nestojí… Celý humbuk okolo Nejvyšší karty začíná připomínat marketingové kampaně českých politických stran. Promo se zkrátka musí dělat hlasitě a intenzivně: někdo se chytne na slavné jméno, někdo zase na provokaci. Jako by ani nešlo o dílo, které by – hypoteticky – mohlo být nesmrtelné, ale pouze o chvilkový rozruch na sociálních sítích.