Kinematografie je s ohledem na dlouhou a relativně nákladnou produkci nevděčnou platformou pro rychlou reakci na aktuální události. Dokazuje to i nový snímek Vitalije Manského Východní fronta (Schidnyj front, 2023), jenž se pokouší shrnout první měsíce ruské invaze na Ukrajinu. Spolurežisér Jevhen Titarenko dobrovolničil ve válce už od roku 2014, tváří v tvář vojenskému konfliktu tedy strávil třetinu svého života. Se svými přáteli se na bojištích stará o raněné. Dokument sleduje události od propuknutí invaze, kdy si Titarenko připevnil kameru na tělo, a my tak můžeme vidět to, co viděl on.
Výsledný tvar nemá ambici být širší observací života v zemi vytržené z dosavadní vratké normality – na to pracuje s příliš úzkou optikou pohledu jednotlivce a nedostatečným množstvím materiálu. Záběry pořízené mladým filmařem – ať už jde o scény z provizorní sanitky, či momenty s trpícím skotem – v sobě mají kus přesvědčivosti, na skoro sto minut stopáže to však nestačí. Jako kontrapunkt tedy Manskij dotočil civilnější pasáže, v nichž spolu kamarádi sedí u stolu nebo na pláži, vyprávějí si historky ze života, ale také uvažují o válečných zkušenostech z ukrajinsko-ruské hranice a vůbec o povaze probíhajícího konfliktu.
Východní fronta jistě obsahuje několik svědectví, ovšem nic vysloveně nečekaného. Ostatně, co by to po roce poměrně intenzivního a všudypřítomného válečného zpravodajství z Ukrajiny mělo být? Svým způsobem podobnému problému momentálně čelí i dokumenty o koronaviru. Jde stále o čerstvou událost, kterou si ještě dobře pamatujeme. Jak s ní tedy ve filmech zacházet?
Na rozdíl od běžného zpravodajství nicméně Manského snímek umí dát postavám lidskou tvář a nechává dobrovolníky promlouvat o jejich vnímání událostí. A také zasazuje současný konflikt do společenské nálady a rusko-ukrajinského pnutí, které trvá desítky let. Z pohledu českého publika je možná tento servis poněkud zbytný – geopolitické i osobněji laděné souvislosti nejspíš více ocení publikum na vzdálenějších trzích. I vzhledem k tomu, jak často západní média a někteří politici mluví o „zástupné válce“, která je spíše symbolická než skutečná.
Díla zachycující tak vyhrocenou situaci, jakou je válka, vždy znovu vybízejí k úvahám, nakolik chápat dokumenty jako umělecká díla a nakolik jako projevy aktivismu. Východní fronta zachycuje čistě ukrajinský pohled. Ruská strana je přítomná jen jako vzdálený rachot artilerie nebo zprostředkovaně z vyslechnutých historek. Na jedné straně máme partu přátel, kteří velkou část stopáže tráví polonazí na břehu rybníka, kde si povídají o svých osobních zkušenostech. Na straně druhé stojí anonymní síly. Když si protagonisté prohlížejí zákopy, které zřejmě teprve nedávno opustili ruští vojáci, a probírají se zásobou sladkostí ve spěchu zanechaných na místě, jedná se spíš o absurdní scénu než o snahu dodat bojujícím na druhé straně fronty lidské měřítko.
Východní fronta tak představuje konflikt, v němž lidé z Ukrajiny brání své životy a domovy, zatímco ruská vojenská mašinerie rozšiřuje putinovský „lebensraum“. Manského snímek zkrátka neříká a neukazuje mnoho nového, ale čistě emocionálně je jasný a sugestivní. Je to dílo nesoucí zřejmou agendu. A nejlépe funguje jako jednoznačná ilustrace toho, co je v sázce.
Autor je filmový publicista.