A žili spolu šťastně až do smrti

Na české profesionální divadelní scéně se queer tematika objevuje díkybohu čím dál častěji. Namátkou lze jmenovat hned několik titulů z této sezóny. V Městských divadlech pražských byl v listopadu uveden původně londýnský hit Já Johan*a, revidující mýtus francouzské válečnice. V brněnském HaDivadle mělo nedávno premiéru představení Queer runner (labyrint citu / ráj mysli) (viz A2 č. 9/2024) a v nedalekém Janáčkově divadle připravují operní inscenaci Here I am, Orlando. Přes tento výrazný posun zůstává divadlo pro děti queer tematikou prakticky netknuté. Je to tím, že je víc střeženo snahami o udržení tradiční rodiny? Alespoň to tak vypadá podle nenávistných zpráv na adresu Divadla Polárka, které se rozhodlo uvést „kontroverzní“ pohádku, v níž princ požádá o ruku druhého prince.

Nedostatkové zboží

Autorská brněnská scéna se na dětské diváctvo nebojí klást vysoké nároky. Například inscenace Gorila a já, určená pro nejmenší, se věnuje citlivému tématu adopce, Babička: Není více dobré stařenky? zase klade otázky týkající se našeho vztahu k české kulturní tradici. Nové umělecké vedení v čele s Jiřím Hajdylou nadále pokračuje v odvážné dramaturgii. Pohádka Princ & Princ, zaštítěná organizací Konsent, je pátou ze šesti premiér sezóny nazvané Na tělo, jež se zaměřuje na témata spojená s poznáváním a přijímáním vlastního těla a našich potřeb. Letos ještě divadlo uvede inscenaci Poprvé, vypovídající o prvních sexuál­ních zkušenostech.

Oba díly předlohy, kterou se rozhodli v Polárce adaptovat pro jeviště, byly publikovány v roce 2000 v Nizozemsku. Kniha Princ & Princ spisovatelky Lindy de Haan a výtvarnice Stern Nijland u nás vyšla v roce 2013 v nakladatelství Meander, a to zejména díky úsilí překladatelky Adély Elbel. O čtyři roky později se čtenáři dočkali pokračování Král & král & rodina (Větrné mlýny). Jak knižní překlad, tak vznik inscenace musely být podpořeny veřejnou sbírkou a oba projekty se setkaly s negativními reakcemi ze strany konzervativní části společnosti.

Nutno podotknout, že dětská queer literatura se od té doby trochu rozrostla, ať už o původní českou knihu Jura a lama Markéty Pilátové, nebo Jedno morče a dvě mámy nizozemského autora Pietera Fellera (2013, česky 2015; opět v překladu Adély Elbel). Tvůrčí tým se přesto rozhodl pro obě díla Lindy de Haan a Stern Nijland, založená na jednoduchých příbězích a výrazných ilustracích. Dramaturgyně Jana Startsev, která je spolu s režisérem Romanem Gombarčekem čerstvou absolventkou Divadelní fakulty JAMU, pro jevištní adaptaci propojila oba knižní díly a příběh rozšířila o aktuální společenské téma diskriminace stejnopohlavních párů. Historické prvenství queer pohádky má spíše symbolický význam, nicméně je pravda, že vzhledem k nouzi o zpracování LGBTQ+ témat v Česku dodává Polárka na trh nedostatkové zboží.

Kung­-fu proti zlu

Malá scéna Divadla Polárka je od podlahy po strop zahalena v modré. Publikum sedí na zemi na polštářcích. Scénografie Davida Severy se výtvarně odklání od původních ilustrací a namísto nich evokuje modrou verzi filmového green screenu. Na začátku představení se prostorem vlní čtyři androgynní postavy oblečené v celotělových trikotech identické barvy. Modří na modrém pozadí se chovají jako neviditelné součásti prostředí. Obléknutím několika částí kostýmu se jeden z nich mění v postavu – korunní kočku, která otevírá příběh jako průvodce. I z ostatních se postupně během jejího vyprávění vylupují další postavy, odlišené jednoduchými kostýmními prvky. Tento anti­iluzivní princip umožňuje hercům snadno vstupovat do postav, vystupovat z nich a libovolně je střídat. Významově se tak děj přesouvá do jiného světa, kde jako by všechny živé bytosti původně pocházely z téže hmoty.

První část inscenace kopíruje děj předlohy. Princ Bertík má za úkol se oženit, ale žádná princezna nevyhovuje jeho představám a sám by se nejraději místo ženění válel a trávil čas se svou korunní kočkou. Příchod princezny Sedmikrásky ale všechno obrátí vzhůru nohama. Spolu s princeznou totiž přijede i její bratr Krasomil a Bertík propadne lásce na první pohled, načež se koná svatba. „A žili spolu šťastně až do smrti,“ chtělo by se říct, ale autoři se rozhodli idylický příběh zkomplikovat tím, že do hry zapojili zápornou postavu ztělesňující zákon, který svatbu stejnopohlavním párům zakazuje.

Na tradiční pohádku s překvapivým koncem navazuje volné zpracování druhého dílu. V něm novopečení králové na svatební cestě projíždějí džunglí a obdivně pozorují zvířata starající se o své potomky. Když se pak objeví holčička z džungle, která nemá rodiče, okamžitě ji adoptují a happy end je znovu na světě. Ve snaze poukázat na to, že vztahy nemusí být jenom idylické, nahrazuje jevištní adaptace harmonický vztah králů manželskou hádkou. Touha králů po rodině se škrtá, osvojení holčičky tak nemá jasnou motivaci a šťastný konec vyznívá nahodile. V úplném závěru opět nastupuje na scénu nepřátelská legislativa, tentokrát zamezující adopci.

Poprvé je zákon – zobrazený jako dehumanizovaná postava hovořící strojovým hlasem – poražen královnou, která sice nejspíš může rušit zákony, ale zároveň umí i kung­-fu, což je z neznámých důvodů právě ta schopnost, kterou proti abstraktnímu zlu využije. Podruhé se králové obracejí s výzvou k publiku: „Pojďme o tom rozhodnout společně!“, a představení končí. V dnešní době, kdy poslaneckou sněmovnou procházejí úpravy zákonů týkající se manželství pro všechny, se projevuje zřetelná ambice tvůrčího týmu vstoupit do současné společenské debaty. Setkání se zlem je ale absurdně relativizováno, takže působí jako mimoděčná vsuvka, a závěrečný apel do publika nepředkládá argument, ale vnucuje vlastní názor. Provázanost zákonů s ostatními motivy je nečitelná a aktivismus z inscenace příliš trčí.

Důležitý signál

Queer pohádka může buď tematizovat homosexualitu jako hlavní linku, nebo změnit perspektivu a vyjít z queer identity a její každodennosti jako z něčeho přirozeného, co s sebou nese nové problémy a jiný pohled na svět. Princ & Princ přeskakuje od jednoho ke druhému. Z homosexuality, nejdřív exponované jako hlavní téma, se v druhé půli stane samozřejmost. Nejsilněji má nejspíš vyznít zpráva, že vztah dvou mužů je v pořádku, ale bohužel se pořád ještě potýkáme se zastaralou legislativou, která jim upírá právo na plnohodnotný vztah. Snaha normalizovat homosexuální vztah manželskou hádkou ale postrádá smysl. Vztahové problémy jsou možná zajímavý materiál pro telenovely, ale u divadla pro děti by se o tom dalo polemizovat. Osvětová pohádka jako by se nemohla rozhodnout, kterým směrem se chce ubírat.

Rozhodnutí prezentovat inscenaci otevřeně jako queer pohádku je bezpochyby odvážné gesto, které české divadlo potřebuje jako sůl. Naštěstí pokus Divadla Polárka není ojedinělý. Například v olomouckém Divadle na cucky režisér Šimon Spišák v inscenaci Tři oříšky proměnil symbolický příběh o Popelce v polemiku s idealizovanými vzory. Doufejme, že snahy přinést queer témata do dětského divadla těmito pokusy nekončí.

Autorka studuje teatrologii na FF MUNI.