Z potravinových regálů zmizel čaj, který jsme víc než patnáct let každý den používali jako čaj snídaňový. Setrvalá dostupnost čaje dané značky přece jen poněkud snižovala míru entropie v mém životě – stačilo hlídat, zda čaj dochází, ale nebylo třeba nad regálem řešit, který vybrat.
Úkol nahradit zmizelý čaj čajem jiné značky není jistě úplně existenciální. Ale jak náhradníka vybrat? Když sáhnu po oblíbené formulce o poměru ceny a výkonu, tak co přesně je tím výkonem u ranního čaje? A tak už několik měsíců zkouším další a další značky a typy – leckterý tu roli plní docela dobře, ale kde vzít jistotu, že právě ten a ten čaj se má stát zas na léta naším čajem snídaňovým?
Fungující tržní ekonomika mne takovýmto dilematům vystavuje jen zřídkakdy. Bezpočet udílených literárních cen mne dilematům velmi podobným vystavuje i několikrát do roka. Není na to nutné být v nějaké porotě: i kulturní žurnalismus má rád emoce a události, a proto v dobách udílení cen vznikají články o tom, co je pro koho překvapením, co kdo v oceněních postrádá a zda je výsledek zasloužený. A když se odpoví, že výsledek je zcela v pořádku, mají novinářští tazatelé pocit, že odpověď je odbytá, a jestli prý na to nemám názor.
No, názor mám: ať to dopadne jakkoli, je to tak v pořádku a mělo to tak být. Nelze totiž smysluplně argumentovat, že by to mělo být jinak. Literární cena říká, že to a to konkrétní či celoživotní dílo se jeví v dané situaci jako nejlepší. Roztomilá poetičnost i mediální víření emocí nad cenami vznikají právě tím, že se řekne „nejlepší“, ale není čas, prostor a chuť řešit otázku „jak nejlepší?“. Jako že nejzajímavější? Nejpůsobivější? Nejpříjemnější? Nejčtivější? Nejzábavnější? Anebo nejhlubší? Nejnaléhavější z hlediska tématu? Nejpodnětnější z hlediska literárního vývoje? Nejuniverzálnější? Nejaktuálnější? Nebo naopak nejvíc nadčasové?
Je nepředstavitelné, že by individuální člen poroty dokázal přesně stanovit a vyhlásit, podle kterého z desítek možných kritérií vlastně hodnotí. A je ještě hůř představitelné, že by se na jednom z kritérií shodla celá porota. Diskurs by totiž nekončil: Jak přesně jste měřili tu hloubku? Jak můžete něco označit jako vývojově podnětné, když není jasné, jak a kam vývoj půjde? Jak to můžete vnímat jako zajímavé, když nás to vůbec nezajímá?
Půvab literatury spočívá kromě jiného i v tom, že nás vede na území nejistého. Nejisté jsou významy, nejisté jsou i hodnoty. Ve světě, který je posedlý kvantifikací kvality, je připomínka nejistého cenná. A nejistota funguje i při jakékoli hierarchizaci. Vezmete v potaz tři knihy; X se vám z nich bude jevit jako nejlepší, pak Y a dolů spadne Z. Dáte pryč Z, ale v souboji tělo na tělo mezi X a Y se najednou Y jeví mnohem lépe než X.
Rozhodnutí o cenách jsou obvykle kolektivní, takže v nich hraje roli i komunikační situace. Někdo vehementně argumentuje pro A. Vy byste dali přednost B. Někdo zkusí protivníkově argumentaci naslouchat a vzít ji v potaz, jiný ale dá přednost pragmatické strategii – odsunout A co nejníž, aby nevyhrál. Když to udělají oba kohouti na smetišti, zvítězí C – nikdo pro něj neplédoval, ale jeho vítězství nikoho zásadně neirituje.
Literární ceny jsou zpestřením literárního života. Některé snad přispívají i ke zviditelnění určité knihy či autorského díla, ale jen v té bezprostřední bublině: Hella Aleny Machoninové jakožto kniha roku ceny Magnesia Litera má na webu databazeknih.cz 72 procent a dvanáct hodnocení. Šikmý kostel 3 Karin Lednické tu má týden po vydání 96 procent. Recenze Helly kladou otázky a přemýšlejí, jak knihu číst; titulky recenzí Šikmého kostela 3 v euforii volají: „opět fascinující“, „fenomenální“ či „dokonalá tečka za strhující ságou“. První díl Šikmého kostela dosud hodnotilo už téměř sedm tisíc čtenářů; pokud se Hella někdy dočká stovky, bude to úspěch. Divy se dělají jinak než udílením cen.
Literární ceny jsou spíše jakousi zanechanou stopou. Už proto, že jsou jedním z mála tvrdých fakt, o něž se budoucí literární historie bude moci opřít; fakt, z kterých, na rozdíl od dat narození či rodinného původu autorova, i cosi plyne. Ale co vlastně?
Vyznačují ceny to, co se jeví jako důležité nám teď a tady, i když třeba už za pár let nebude vůbec patrné, čeho a proč jsme si to cenili? Anebo jsou znamením pro věčnost – vzkazem budoucím generacím ve smyslu: na tohle nezapomeňte, nenechte to propadnout sítem plynoucího času? V posledních letech to podle udělených cen vypadá, že dáváme přednost té první možnosti.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.