Jak si koupit apokalypsu?

Zdá se, že v posledních letech filmaři a filmařky konečně nalezli klíč k adaptování videoherní látky tak, aby výsledné dílo neztratilo na kvalitě a zároveň opustilo bublinu hráčské komunity a promlouvalo k širší veřejnosti. Nedávno vznikly nejen rodinné adaptace Ježka Sonica (Sonic the Hedgedog, 2020) či Super Mario Bros. ve filmu (Super Mario Bros. Movie, 2023), ale také členitý a stylisticky dravý animovaný seriál Arcane (2021–2024) na motivy hry League of Legends, lehce campový a přímočarý Uncharted (2022) nebo oceňovaná série The Last of Us (2023). Snad už zůstanou minulostí pochybné produkty jako Far Cry (2008) od nechvalně proslulého Uweho Bolla, velmi rozpačitý Assassin’s Creed (2016) či Doom (2005), který se zcela minul s povahou slavné střílečky.

Válka se nikdy nemění

Novinka Fallout od Amazon Prime, na níž pracovali tvůrci společnosti Kilter Films s videoherním studiem, se od řady předešlých adaptací do jisté míry odlišuje. Do původního fikčního světa se noří po svém a zároveň se jí daří zprostředkovat omamnou postapokalyptickou zkušenost, jakou zažívají hráči. Kořeny této videoherní série sahají do devadesátých let; původní díl z roku 1997 byl izometrickou RPG hrou s tahovým soubojovým systémem, jejímž předobrazem byla starší série Wasteland z osmdesátých let. První i o rok mladší druhý Fallout hráče zavedly do alternativní reality, kde se svět po druhé světové válce technologicky rychle zdokonalil, zároveň však zůstal esteticky zakonzervovaný v padesátých letech. Roku 2077 lidstvo rozpoutalo nukleár­ní válku a jen hrstka Američanů si stihla zakoupit místo v krytech společnosti Vault­-Tech. Každý bunkr je mikrosvětem s vlastními pravidly, na povrchu zatím v troskách civilizace lidé čelí radiaci, umírají a mutují.

Práva na značku koupilo studio Bethesda a počínaje Falloutem 3 z roku 2008 převedlo herní sérii do 3D grafiky a soubojů v reálném čase. Seriál má nejvíce společného právě s etapou pod hlavičkou Bethesdy (jež byla přímo zapojená v jeho produkci), ať už jde o věrnost rekvizitám, barvám a zákonitostem fikčního světa, či celkovou atmosféru. Tvůrci v čele s hlavním scenáristou a režisérem Jonathanem Nolanem, kteří stáli už za futuristickým seriálem Westworld, se nesnaží převyprávět herní příběh, jak učinili třeba autoři The Last of Us. Naopak, seriál s videoherní sérií pouze koexistuje ve stejném fikčním univerzu a už tím představuje v rámci videoherních adaptací neobvyklý počin.

V centru Falloutu stojí trojice protagonistů, z nichž každý pochází z odlišných podmínek. Lucy strávila celý život v utopickém Vaultu, Maximus zase v tvrdém výcviku elitářského Bratrstva oceli, kdežto ghúlský lovec odměn už více než dvě stě let putuje Pustinou a jako jeden z mála zažil i éru před katastrofou. Když skupina nájezdníků unese Lucyina otce, jenž je zároveň dozorčím Vaultu, mladá žena se poprvé vydává na nebezpečný povrch. Deziluze v ní nevyvolá ani tak zpustošená krajina, jako spíš zjištění, co všechno před ní tajili. Vyprávění se obdobně jako ve Westworldu paralelně větví do vícero linií, navíc se v častých retrospektivách noříme do ghúlova života před nukleární válkou, kdy byl ještě slavným americkým hercem, případně sledujeme Lucyina bratra, jak odkrývá tajemství politických machinací ve Vaultu.

Tvůrci obratně variují motiv pátrání po zmizelém otci či dítěti, známý ze třetí a čtvrté části herní série. Lucyino putování otevírá prostor pro množství interakcí, podzápletek a epizodických příběhů, seriál je tak svou strukturou věrný žánru RPG, jenž obvykle stojí právě na řadě drobných odboček a náhodných setkání, které rozšiřují fikční svět, případně dodávají kontext pro hlavní dějovou linku.

Lehce neotesaná Lucy spolu s diváky odhaluje zákonitosti světa „tam nahoře“. Byť jde často o chvíle plné násilí, autorům se daří nenásilně přenášet na publikum hrdinčino pohlcení střípky velmi specifického postapokalyptického prostředí. „V Pustině je jen hromada sraček, které nás pořád zdržují od hlavního cíle,“ shrnuje jeho povahu ghúl.

Nedělat si starosti a mít rád bombu

Estetika seriálu pracuje s barevnou kýčovitostí padesátých let, která tak jako ve hrách kontrastuje s postapokalyptickým prostředím. Věrnost kostýmů, rekvizit či zbraní není jen pomrkáváním na fanouškovskou základnu, autoři tento vyumělkovaný retrofuturistický svět v seriálu působivě rozvíjejí. Čerpají mimo jiné z westernových motivů navazujících na ghúlův život před katastrofou, kdy ve filmech ztvárňoval morálně pevného kovboje. Nyní se stal pomyslným antagonistou vlastních kinematografických příběhů. A nejen vizáží připomíná radiací poznamenaného a o dost zlejšího Clinta Eastwooda.

V Pustině není prostor pro hledání morálních ideálů. Jednotlivci si navzájem (oprávněně) nevěří, místní komunity často podléhají sektářství. Vedle hravosti a smyslu pro detail Fallout vyniká sžíravým vyobrazením jednotlivých mikrokosmů, ať už se jedná o patriotskou a mnišsky směšnou ideologii Bratrstva oceli, nebo naivistickou vaultskou utopii. O chodu světa rozhodla elitářská skupina kapitalistů, jejíž jednací místnost nápadně připomíná válečnou zasedačku z Kubrickova filmu Dr. Divnovláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (Dr. Strangelove or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Bomb, 1964), kde se také začalo kupčit se zkázou. Možná se změnil způsob válčení, lidská prohnilost a nabubřelost však zůstala totožná, stejně jako zaslepená oddanost utopické vizi, na níž se dá v první řadě dobře vydělat.

Postapokalypsa Falloutu je zhuštěným a stylizovaným obrazem reality. Najdeme tu děsivou fascinaci technologiemi, jež dnes v případě AI hraničí až s fetišismem, ideologickou manipulaci s fakty nebo taktiku dosahování úspěchu rozséváním strachu. Jistě, Fallout není žádnou komplexní společenskokritickou freskou, přesto jsou v groteskní stylizaci kousavé komentáře k soudobé společnosti čitelné a především jsou trefné. Seriál ukazuje, že prvotní sounáležitost v krizových momentech vždy velmi záhy troskotá kvůli zájmům jednotlivců. A také, jak snadno se dokážeme přizpůsobit extrému a přijmout jej za normální.

Fallout je důkazem, že pro adaptaci nelineár­ně vyprávěných videoher s velmi otevřeným světem je seriál velmi vhodný formát. Na širší ploše můžeme jednodušeji přistoupit na to, že vyprávění se uzpůsobuje fikčnímu univerzu, díky čemuž pak máme více času a prostoru poznat a pochopit ústřední postavy. Fantasmagorický kolorit a kombinace trpkosti s nadsázkou dělají z Falloutu samostatné dílo, jež nevyžaduje znalost videoherních principů. Potvrzuje se, že videohry již nejsou okrajovou zábavou pro nerdy, ale plnohodnotnou součástí mainstreamové kultury.

Autor je filmový publicista.