Nejtěžší sonáta

Roku 1920 píše Franz Kafka Mileně Jesenské: „Dvě prosby, Mileno, jednu malou a jednu velkou. Ta malá: přestaň s tím plýtváním známkami, i kdybys známky třeba dále posílala, nebudu je už tomu muži dávat. A tuto prosbu jsem podtrhl modročerveně, to znamená, abys to věděla pro příště, tu největší přísnost, které jsem schopen. Ta velká prosba: přestaň si dopisovat s Maxem; jeho o to dost dobře poprosit nemohu.“ Ani dvě barevné pastelky nemohly zastavit Jesenské korespondenční vášeň a její dopisování s Maxem Brodem trvalo dalších několik let.

Jesenská celý život vedla čilý korespondenční styk s mnoha lidmi, a to už od svých velmi mladých let. Máme k dispozici soubor listů, které ještě coby studentka Minervy posílala své profesorce Albíně Honzákové a spolužačce Lalce Mráčkové. Dochovaly se dopisy, jež adresovala osobnostem tehdejšího kulturního života. Z nich poznáváme leccos o zákulisí pražských redakcí; co je ovšem daleko zajímavější, soustavnou četbou této korespondence vzniká bohatě vrstvený, ucelený obraz autorčiny osobnosti. Jesenská jako vášnivá čtenářka a žurnalistka vždycky chtěla napsat beletristické, umělecké dílo. F. X. Šalda ji údajně prosil, aby se svou touhou nenechala zlákat, a my dnes můžeme naprosto bez okolků říci: korespondence jako její životní dílo obstojí a vlastně ho i zastupuje.

Tedy, vzniká obraz ženy smýkané osudem, houževnaté a nepoddajné. Tento obraz je usazen paralelně k biografickým vyprávěním, jež zpodobňují onu „legendární Milenu“. V dopisech Jesenská vystupuje podobně, jako žena laškující, intrikující, jako organizátorka kulturního života, jako oběť svých vášní či závislostí a samozřejmě také jako žena, která si během svého života tolik vytrpěla; pokaždé s tak brutální přímočarostí a otevřeností, jaká je možná asi opravdu jen v dopisech odvážných a nesmlouvavých.

Pět kilo meruněk

Začněme listy z Minervy: Milenina korespondence s Albínou Honzákovou je nejspíš povedenou ilustrací pedagogické práce tehdy velmi populární učitelky. „Zavařila jsem móc ovoce,“ píše jí Jesenská, „móóóóc. 5 k meruněk, 3 k angreštu, 6 k rybízu, 8 k jahod, 8 kilo višní, 8 kilo třešní – a lusky a karfiol jsem naložila do octa – a meruňková a rybízová povidla jsem udělala – Kdybyste mě byla viděla s mou širokou vařečkou a širokanánskou zástěrou – byla byste se jistě smála. Nu – budete­-li hodná, pošlu Vám nějakou flaštičku – abyste viděla, jak už to umím – je to strašlivě dobré.“ Pisatelce je asi osmnáct let, adresátce sedmatřicet, a jak vyplývá mezi řádky, opravdu tu dochází k naplnění pedagogického ideálu, jak ho Honzáková dlouhodobě zastávala. Jesenská se rozhodně neostýchá vstupovat do úzkého osobního kontaktu, stejně tak ale se svou profesorkou dokáže řešit podstatné věci. Navrhuje jí například ideál školy, v níž se bude myslet na pohodlí a čistotu. Poznamenává: „Víte jistě sama, jak to vypadá u nás ve třídě v zimě v 12–13 h. – že? Buď je tam zima, že máme všechny kabáty – a to se móc dobře pracuje – anebo je tam vzduch, že je nemožno vydechnout – a pak se pracuje ještě lépe. Ta zima – inu – z toho je nanejvýš kašel nebo rýma – ale ten vzduch – z toho jsou ty rudé kruhy pod očima a ty nezdravé, bledé tváře – znáte je? Ne? Tak se za měsíc na mne podívejte – to je moc hezká podívaná – a nejen na mne – skoro na všechny.“ A my už jaksi tušíme, jak hluboké kořeny měl talent Mileny Jesenské, jak úzce byl spjat s jejími osobnostními rysy. Jen pár odstavců stačí, a předznamenají autorčinu celoživotní potřebu klást do budoucna vizi životů, které stojí za to, aby byly žity. Řekl bych, že odsud také vyrůstá žánr, který jí nejvíce vyhovoval: sociálně citlivá publicistika. A to ještě taková publicistika, která je s to předkládat i programové cíle usilující o postupné rozvíjení humánních společenstev, spravedlivých a vnímavých k utrpení.

Nad dopisy kamarádce Lalce ji zastihneme, jak se zmítá mezi bolestí ze ztráty matky, zcela nemilosrdným úvodem do života, a výbuchy mladické extáze: „Hledám sílu v hudbě – hraji celou duší – hraji celé prázdné hodiny a vkládám do hry celou svoji duši. Pouštím se do těžkých sonát, hraji teď ty nejtěžší věci brilantně s citem, s vášní, s bolem, se štěstím. Vím, že je to hezké, co hraji, vidím, že se na mne dívají, rádi mne poslouchají – vím to, ale zapomenu to a nořím se do tónů – podávám duši světu skrze ně – ale oni ji nechápou!“

Touha zmizet

Neuběhne ani deset let a Jesenská má za sebou divokou zkušenost života na pokraji zhroucení, zkušenost vybalancovanou někde na linii zlomu mezi morfiovým raušem a kokainovým vzepětím. Tato Milena by snad už mohla se svou rychle nabytou empirií podlehnout divokému životnímu stylu a utopit se ve svých existenčních problémech. Jenže takto by to byla jen pouhá půlka jejího osudu; asi i proto si je schopna uvědomit, kde leží dělicí čára mezi vzepětím a každodenní praxí. V roce 1920 proto může do Peroutkovy Tribuny napsat fejeton Kavárna a v něm zachytit moment v životě člověka, který se chce podílet na chodu okolního světa: „Bylo by spíše možno rozděliti ne lidi na revolucionáře a občany, ale určitý čas jednotlivého lidského věku, docela ovšem nezávisle na stáří, na revolucionářský a občanský; dokud je člověk průbojníkem nové ideje, dokud má novou myšlenku, nápad, dotud je každý člověk revolucionářem. Od té doby, kdy tvoří už jen z té myšlenky, kterou jednou měl (a každý opravdu veliký člověk má jen jedinou myšlenku, ti, kteří mají více, nemají žádné, alespoň žádné své vlastní), tedy kdy už se vydal a kdy jeho jediným pohybem je nanejvýš zdokonalení formy – od té doby je občanem.“ Myslím, že se jí podařilo docela dobře postihnout místo zlomu, z nějž se už ona sama neměla nikdy dostat dále. Milena Jesenská byla v průběhu let vším možným, jenom ne „majetníkem, který spoří a střádá a který tloustne“, bytí občanem ve smyslu základního existenčního zajištění se jí nijak zvlášť netýkalo.

Zato ovšem potřebuje intenzivně vstřebávat svět. Karlu Hochovi, šéfredaktoru Národních listů, si stěžuje na svůj těžký život s Ernstem Polakem – stejně tak si bude stěžovat Adolfu Hoffmeisterovi a dalším, vždyť stížnosti na poměry můžou být dobrým důvodem k tomu, nechat se unášet sněním o lepší budoucnosti. „Šla bych ráda od muže. Jsem nějak nekonečně unavená tím životem, nevěřím, že by se kdy změnil, a nedovedla bych snad dnes zde žít, i kdyby se změnil. Už léta se mi stávají bolestné věci, a i když vím, že za ně nikdo nemůže, i když jsem se jimi nesmírně mnoho naučila a i když jsem se stala jimi zralým a pevným člověkem, nemohu prostě dál. Ale rozvod je (každý rozvod) děsná věc, přímo týrání, a já nevím, jestli to vydržím. (…) Já bych ráda prodala svůj celý byt, nábytek, všecko a s odstupným za byt zaplatila mužovy dluhy, abych ho nenechala v takové situaci, a pak odešla.“ Co má v jejích představách přijít po rozvodu, je už zcela diktováno touhou po světě a po úspěchu – a ten u ní ležel daleko za hranicí každodenního shonu. Mezi zdi pražských redakcí se Jesenské nechce, sní o velkých poměrech a o plné svobodě člověka, který umí setrvávat na hraně extáze. „Přála bych si následující,“ píše opět Hochovi, „předně neodvislost místa; redakci je jistě jedno, žiji­-li ve Vídni nebo v Paříži. Ale já vůbec nevím, kde budu žít. Vím jen, že nebudu žít ani v Praze, ani ve Vídni, ani v Berlíně, že budu buď v Paříži, nebo Londýně, nebo Římě nebo Moskvě. To jediné, co mne těší, co by mne ještě udrželo, je poznávat svět. (…) Představuji si, že budu žít léto v Alpách, a to tak skrovně, že pojedu na září, říjen do Sicílie, Palerma atd. A v zimě do Paříže.“

Stát se první

Praha, průnik do redakcí, před Jesenskou se otevírá nová životní etapa. Autorku oblíbených článků o módě bychom dnes mohli vnímat jako celebritu par excellence, tehdy ovšem byla situace jiná. Jak poznáme už jen z několika novinových článků, její starost o módu byla součástí péče o dobrý život, poháněný touhou po všeobecné emancipaci žen. Musela působit jako uragán, který přilétl z jiného světa. Na její příchod vzpomíná Jaroslava Vondráčková v knize Kolem Mileny Jesenské (1991): jako by se do reality poválečné Prahy prolomila z úplně jiného kulturního kontinentu, jako by vstřebala základy moderní doby a mohla všechny kolem sebe svými zkušenostmi nejen ohromovat, ale vlastně je i vést. „Ona vylezla z šera rozpadávající se rakouské Vídně – kdo z nás jí mohl nahradit kavárenské rozpravy s jejími kumpány z Lerchenfeldstrasse, kdo z nás si mohl pohrávat s mystérii rozpadu hodnot, načerpanými od jejího žáka Brocha, který měl za sebou Ulici z roku 1918 a v němž pozvolna zrály přípravy na Náměsíčníky!“ Jesenskou v Praze čekají bouřlivá léta strávená v redakcích a ve společnosti, která se po zániku habsburské říše stále ještě nemůže nabažit svobody. Její osobnost dozrává. Teď už to nevypadá na boj o to, aby bylo na zaplacení nejnutnějších výdajů. Se vstupem na mediální scénu sílí její potřeba hájit rozvoj solidární společnosti. Ve svých dopisech předkládá vizi nové žurnalistiky, nových magazínů, volá po tom, aby se vydavatelé odstřihli od starých forem, vzdali se stále ještě přežívajícího patosu oslavujícího vznik republiky a pomohli budovat stát v jeho „obyčejných“ strukturách. „Je nutno vidět obyčejný, každodenní život, jeho potřeby, vlastnosti. (…) Máme novou generaci, nový svět. Měli bychom se v tom novém světě stát prvními.“ Dodává, že tento interes nesmí znamenat rezignaci na politickou práci. Taková je Milena Jesenská: zkušenost poválečné vídeňské bídy, entuziasmus živený ze všech možných a myslitelných zdrojů, posilovaný navíc touhou pomáhat všem, kdo za pomoc stojí. Že si vlastně položí základní kámen svého pozdějšího neblahého osudu, tehdy ještě nemůže tušit.

V jak horečnatém tempu probíhá práce na zlepšování všedního života, dokládá Vondráčková svým pohledem do redakce, kterou Jesenská vede. „Štíhlá linie, výbavy pro nevěsty, nové střihy plášťů, nástup pastelových barev. Popisy těl i duší těch, kdo přecházejí kolem. Listárna redakce v módní hlídce. Hledají se kontakty. Nejraději se opře o důvěru adresáta: jsi přece vybrán hrát nějakou tu roli v mém životě. Většina po tom zalape, otevře duši. A ona hraje dál. Někdy zaplápolá jako fakule, je plná vášně, k čemu měřit čas, hra je dobrá, stává se přirozeností. A potřebuje příspěvky, peníze, peníze a věci. Při krachu přizná se kajícně k vině, mea culpa, a odevzdává se ti do rukou. Ráda riskuje. Zkomanduje kdekoho a jde se na věc. Píše, telefonuje, znásilňuje, vymáhá. Vyhrát se muselo, hlavně tam, kde ona – ona – přece! – milovala. Zapletou se do toho půjčky, švadleny, směnky, šperky, propagace. A když to nevyšlo, vybuchovala zlostí. Zapomínala rychle – člověk není udělán z jednoho kusu – nebylo v ní trpké zakyslosti.“

K práci přibývají starosti s některými přáteli. V korespondenci s Adolfem Hoffmeisterem se Jesenská snaží obhájit jeho milostný poměr se svou kamarádkou Stašou Jílovskou a nabádá ho, aby nechal manželku, ať se znovu vdá, a šel za hlasem svého srdce. „Ohlásit docela pevně svoje rozhodnutí ženě a rodině a odstěhovat se a zařídit si někde garconskej byt a nechat přes sebe přejet celou bouřku, ať se děje, co se děje, chodit dál denně do kanceláře, opřít se o svý nejlepší kamarády,“ tak zní apel k Hoffmeisterovu lavírování mezi láskou a povinností. A tyto delikátní pasáže také poodhalují fakt, že Milenino chápání individuální svobody se ve vlastním soukromí dost zásadně odlišovalo od jejích veřejných návodů, jak být za každých okolností tou nejlepší, morální, ctižádostivou hybatelkou společenského i rodinného života. „Vy potřebujete jen vydržet to, že budete mluvit pravdu, a na Vás čeká jistota slušného ovzduší nepadělané erotiky nepodvodného vztahu a nezamořených postelí, sakra, a na tom teprve, na týhle základně, roste život a radost a práce a nadání.“ Že možná zaháněla Hoffmeistera do úzkých, si asi dokážeme představit, jeho manželství nicméně bylo dva roky po její intervenci řádně rozvedeno.

V partaji

Po těžké nemoci Jesenská vstupuje do komunistické strany. Za opakovaně se navracejících problémů se závislostmi, po zklamáních, která si společně naservírovali s Jaromírem Krejcarem, jejím druhým manželem, a poté, co ji opustili někdejší přátelé, se ocitá na úplném dně. Stará se o malou Honzu, společně s dcerou přežívá v nejnuznějších poměrech. O svém vztahu ke komunistům se podrobně vypisuje v korespondenci s Olgou Scheinpflugovou: „Šla jsem do komunistické strany po své nemoci a po svém ochromení ve velké touze ještě na světě něco potřebného udělat. Myslela jsem si, že to tam je jedině možné. Myslela jsem si mnoho krásných věcí o slově soudruh a trpělivě jsem léta překonávala výčitky, že jsem maloměšťačka, a trpělivě jsem se léta podřizovala takzvané revoluční disciplíně.“ Vzhledem k tomu, že Krejcar zažil přímo v SSSR první čistky v politických i kulturních kruzích, věděla o bolševickém stroji na smrt své a odmítala se nechat strhnout nadšením ostatních. Z jejích dopisů se vynořuje ponurý obraz světa, aparát moci vedený někdejšími revolucionáři. Ten drtí vše, a úplně nejradši ty, kteří mu slouží v naivní důvěře a pod tlakem pudu pomoci zlepšit svět. Jako bychom na pozadí stále slyšeli to, co Jesenská před dávnými lety napsala ve fejetonu Kavárna; a jako by stále trvala na svém, i přes všechny obtíže, které jí takový život přináší.

Bez jakýchkoliv okolků je schopna okamžitě diagnostikovat jádro budoucího průšvihu, který na komunisty čeká. „Lidé z komunistického aparátu jsou to nejhorší, co vůbec na světě znám. A – bohužel – není to náhoda. Ve straně je i mnoho skvělých lidí. Ale každý, kdo chce samostatně myslet nebo jen i promluvit – je ihned odstraněn. A mezi těmito lidmi je právě mnoho dobrých. Mezi těmi, kteří dovedou jednou myslet tak a podruhé onak – je právě typ partajního aparátníka, který je horší v mých očích než hlupák, než kariérista, než všechno, co se vyskytuje jinde.“

Hlad

Blíží se konec. Milena Jesenská se snaží zachránit, co se ještě zachránit dá. Jezdí do Sudet mapovat tamní politické a společenské poměry. Novinářů, kteří tehdy projevili podobnou odvahu jako ona, bylo jako šafránu. Sebrat se a jet psát do míst, kde se odehrávaly nejbouřlivější události předcházející velké válce, tak divoký byl její styl. Nadšení z práce se střídá s depresí, starosti o živobytí střídají starosti o budoucnost země, o zajištění únikové cesty do zahraničí, kterou snad bude možné využít ve chvíli poslední zkázy. Ještě naposledy se objeví člověk, díky němuž má Milena zažít něhu předtím, než se jí život zvrtne v jedno dlouhé utrpení. Jaká asi tehdy panovala nálada ve městě očekávajícím válku, je zřejmé z dopisu, který Jesenská adresuje Willimu Schlammovi. Zbývá měsíc do přijetí mnichovské dohody. „Praha je horká, vyprahlá, dusná a zvadlá. Můj telefon nikam nevede. V kavárně Bellevue sedí Doppler. Peroutka odejel a Richter odejel a mám sama na starosti celou Přítomnost. A já nemohu pracovat. Už snad nikdy nebudu pracovat. Tehdy jsem Ti řekla, že si spíš dovedu představit, že umřu, než že odjedeš. Stalo se ovšem to nejhorší, jako se vždycky stává to nejhorší: odejel jsi a já jsem neumřela. Včera mne napadlo, že bych Tě už nikdy neviděla, ani kdybych byla nemocná a v nemocnici. Je to mnohem horší, Willi, než jsem si to představovala v nejhorších chvílích. Je to mnohem horší než všechno, co se mi v posledních letech dělo. Když jsem byla maličká, měla jsem nad postýlkou pitomý, kýčařský obrázek – snad ho taky znáš – opuštěná dětská postýlka a před ní veliký pes. Po celá léta jsem na to zapomněla, ale když jsem přišla na pražské nádraží a viděla Prahu, kde už nejsi – vzpomněla jsem si na něj. Začínám chápat, jak je zvířatům, když něco ztratí – a nemohou mluvit.“

O hořkém konci Mileny Jesenské už toho bylo napsáno dost na to, abych jen připomněl ty nejdůležitější události. Už v průběhu roku 1939 pomáhala distribuovat ilegální protiokupační časopis V boj. V listopadu téhož roku byla zatčena a vězněna na Pankráci. K výslechům ji vozili do Petschkova paláce. V říjnu 1940 byla deportována do Ravensbrücku, kde také v květnu 1944 zemřela (podrobně k jejím útrapám viz studii Pavly Plaché Odboj a věznění. Poslední etapa života Mileny Jesenské v historických dokumentech, publikovanou ve svazku Dopisy a dokumenty, 2023).

Její korespondence z doby věznění patří mezi nejpůsobivější texty, jaké jsem kdy četl. Ta, jež tolik času strávila někde na pomezí sebezničení a opakovaně vyvolávaného nadšení pro život radostný a naplněný, se v koncentráku proměnila v neskonale vděčnou, sebepřipomínající se, ustaranou bytost, umořenou bolestmi a steskem po dceři. Její horizont se postupně zužuje, až se nakonec smrskne na nejzákladnější věci člověka. „Někdy nemohu snést, když vidím něco, na co mám chuť: totiž, já to snesu snadno, ale můj žaludek, mé sliny to nesnesou. A vůbec, člověk se jednoduše nezná. Mám občas pocity, přání a myšlenky, loupežník, úplně primitivní, barbarský člověk by se stydět nemusel, ale já? Samozřejmě se mi vždy podaří to zvládnout, ale jak těžké to někdy je! Můj Bože! Tolik Ti děkuji, že neznám ten nejhorší hlad. Víš, Ty prostě nedokážeš odhadnout, co takové balíčky znamenají, není to jen jídlo, je to ta péče, je to něha a laskavost, která mluví z každého balíčku, to má takovou cenu jako jmění. Přijde zase doba, kdy budu moci dostat knedlíky? Obávám se, že teď je ještě moc brzy. Neděláte někdy svíčkovou (fašírku) nebo karbanátky? Dala bych život za kousek masa. Nebo tak, jak jsi vždy posílal zelí, v těch skvělých papírových kornoutech, mohl bys poslat trochu masa s vařenou rýží nebo nudlemi nebo něčím podobným? Jen to nikdy nesmí přijít do té krabičky horké, vždy jen studené. Vajíčka natvrdo určitě přijdou zase v pořádku. A neděláte někdy tvaroh nebo domácí liptavský sýr?“

Tato banální otázka celou korespondenci Mileny Jesenské – alespoň tedy ve stavu, jak ji známe dnes – uzavírá. Tvaroh a domácí sýr, trýzeň hladu a poslední pozdravy od nejbližších.

Autor je antikvář a nakladatel.