O gangsterech a lidech

Jake Adelstein patří ke generaci, která vzhlíží k Tokiu stejně, jako se ve dvacátých letech minulého století vzhlíželo k Paříži. Prchá sem z amerického zapadákova kdesi v Missouri, aby si splnil sen a stal se reportérem prestižních japonských novin. Jako elév se má věnovat kriminalitě a díky své horlivosti se zaplete do konfliktu mezi dvěma frakcemi jakuzy. Naivita se u něj spájí s ambicemi a okouzlení japonskou kulturou mu pomáhá přetrpět ústrky společnosti, která Američana hovořícího plynule japonsky považuje za zábavnou kuriozitu.

Tohoto „japanofila urvaného ze řetězu“, jak autora memoárů nazvaných Tokyo Vice: An American Reporter on the Police Beat in Japan (Tokyo Vice. Americký reportér v policejních službách v Japonsku, 2009) trefně popsali v magazínu Vulture, ztvárnil ve stejnojmenném seriálu Ansel Elgort, známý z adaptací young adult ság či gangsterské parodie Baby Driver (2017). Jeho dětský obličejík s rozevlátým účesem a vysoká, neohrabaná postava působí jako pěst na oko, když se komíhavou chůzí pohybuje po redakci nebo se na bicyklu neodpovídajícím jeho výšce řítí křivolakými tokijskými uličkami. Přestože je zpravidla o hlavu vyšší než všichni v okolí, neustále ztrácí orientaci, jeho perspektiva zůstává omezená a často doplácí na svou zbrklost. Jake je dobrodruh a snílek, který má symbolicky i doslovně hlavu v oblacích. Přitom se kolem něj vznáší závoj tajemna a jeho charakter jako by se vzpíral všem pravidlům reálného světa.

Gaidžin v zemi stínů

Tokyo Vice se jen volně inspiruje ­memoáry skutečného Jakea Adelsteina, jenž se stal vůbec prvním Američanem, který pracoval pro ja­ponské noviny a kvůli svým investigativním textům o jakuze žil několik let pod dohledem tokijské policie. Dodnes přitom není zřejmé, nakolik se ve zmíněných pamětech drží skutečnosti a do jaké míry fabuluje. V zevrubném profilu od Petera Hesslera v časopisu New Yorker se poutavé vyprávění o jeho životních eskapádách a zajímavostech z dějin japonské mafie prolíná s neméně divokými spekulacemi Adelsteinova okolí, že novinářská kariéra byla jen zástěrkou práce pro CIA. A jeho spolužáci ze střední na něj zase vzpomínají jako na excentrika s vyvinutým smyslem pro sebestylizaci, který se cíleně opřádá mýty.

Pod seriálem Tokyo Vice je sice jako show­runner podepsán Adelsteinův kamarád z dětství J. T. Rogers, tón a spád seriálu ovšem udal pilotní epizodou producent a spolurežisér Michael Mann. Nejednoznační hrdinové rozpolcení mezi posedlostí prací a neuspořádaným soukromím jsou středobodem jeho filmů Nelítostný souboj, Miami Vice i nejnovějšího dramatu Ferrari. Mannovy moderní kriminálky nikdy nebyly jen přímočarou oslavou dobrodružného života na hraně. Rozmáchlost epických přestřelek a precizně komponovaných akčních scén se v nich pravidelně potkává s lyrickou všednodenností. Frenetické tempo střídají až nepatřičně působící pasáže, v nichž se skrze náladotvorné obrazy propadáme do niterných stavů postav, nezřídka vyjádřených pouze subtilními výrazy či gesty.

Městská krajina pro něj ani tentokrát nepředstavuje pouhou kulisu – je to vrstevnatá a proměnlivá struktura, zachycující a odrážející rozpoložení jeho zádumčivých hrdinů. Skrze promyšlenou stylizaci se mu tak paradoxně daří postihnout jakousi vnitřní pravdivost postav i zachytit ducha místa. Mann se ostatně sám aktivně zasadil o to, aby se od tokijských úřadů podařilo získat povolení k natáčení v místních lokacích. Jeho Tokio je impresionistickou koláží všednodennosti a tajemství. Jako by zde panovalo setrvalé přítmí, v němž se světlo odráží od skleněných ploch i dešťových kaluží a barví svět do odstínů zlaté, jantarové a modré. Na Mannovu vizi v následujících epizodách úspěšně navázali další tvůrci, například režisérka Hikari, která je známá třeba minisérií Ve při (Beef, 2023).

S různorodostí prostředí se pojí též rozmanitost charakterů, s nimiž se při průchodu japonskou metropolí střetáváme. Ústřední konflikt spočívá ve snaze zabránit tomu, aby agresivní boss Tozawa propojil svůj byznys s vrcholovou politikou, ale nejde o žádné procedurální drama. Na ploše dosavadních dvou seriálových sezón se Tokyo Vice větví do nejrůznějších podzápletek, odboček a vhledů do života hlavních i vedlejších postav. Vzniká rozmáchlá mozaika, v níž se mísí styly a žánry – od gangsterky přes drama s komediálními prvky až po příběh o dospívání.

Jak se vaří pro jakuzu

Protagonista Jake záhy uzavře spojenectví s vyšetřovatelem Katagirim, který jako by vystoupil z detektivek drsné školy a s věčně doutnající cigaretou rezignovaně přijímá, že náplň policejní práce spočívá hlavně v udržování statu quo, kdy si podsvětí a instituce v rámci křehké symbiózy vycházejí vstříc. A to samé platí pro média: novináři rozhodně nejsou strážci demokratických principů, spíš se řídí snahou příliš nerozrušit veřejnost. Své o místních nepsaných pravidlech ví ­Jakeova přímá nadřízená Emi, která musí korigovat jeho impulsivnost: jakožto žena, a navíc poloviční Korejka je nucena roznášet svým nadřízeným na redakčních večírcích pivo a po práci ji čeká další směna – péče o bratra s podlomenou psychikou.

Blízko má Jake i k mladému členovi jakuzy Satóovi. V současném Japonsku v důsledku stárnutí populace a drakonických zákonů počty registrovaných členů jakuzy neustále klesají a pro mladé lidi není kariéra v organizovaném zločinu nadále perspektivní. Na sklonku devadesátých let, kdy se Tokyo Vice odehrává, byla ovšem jakuza ještě relevantní společenskou silou a měla vliv na politickou i ekonomickou situaci v zemi. Sató v ní spatřuje náhradní rodinu a romantizuje si ji podobně jako Jake celou japonskou kulturu bez ohledu na to, že pro oba může být objekt jejich obdivu smrtící. Možná právě proto jsou spolu schopni fungovat i nad rámec výměny vzájemně prospěšných informací. Uvolněně spolu rozebírají významy textů Satóových oblíbenců Backstreet Boys, ale i rivalitu ve vztahu k Američance Samantě, jejímž snem je opustit práci společnice a šéfovat vlastnímu nočnímu klubu. I ona brzy zjišťuje, že bez „výpomoci“ jakuzy jej nelze uskutečnit.

Cizincem doma i v Tokiu

V druhé sérii se kriminální linka ještě intenzivněji proplétá s osobními krizemi a morálními dilematy všech zmíněných. Těžištěm se stávají rodinné vztahy: Katagiri kvůli výhrůžkám smrtí odsouvá svou ženu s dětmi na venkov a čelí prázdnotě ztichlého domova, Sató zbavený romantizujících ideálů se ze všech sil snaží zabránit tomu, aby se jeho bratr za­­pletl s jakuzou, a Emi se rozpadá čerstvý vztah vinou bratrových výbuchů agrese. Dokonce i Jake, který se snažil vytěsnit rodičovské prosby i vydírání, rezignuje a po letech navštíví rodné Missouri, kde si uvědomí, že tam zapadá ještě hůř než v Tokiu.

Strhující spád úvodních epizod střídá pozvolnější tempo. Je čas věnovat dlouhé minuty melancholickému bloudění dvojice jakuzáků po sněhových pláních prefektury Nagano nebo nahlédnout do centrály klanu, kde vládne každodenní rutina během žehlení a skládání prádla, krájení zeleniny či přípravy pokrmů. Jako by se v Tokyo Vice prolnuly zdánlivě nespojité vesmíry dvou výrazných japonských filmařů, Hirokazua Kore‘edy a Takešiho Kitana. Paradoxu, že temná kriminálka z tokijského podsvětí v jedné ze svých poloh vyvolává klid a konejšivou hřejivost, si všimli i v magazínu Vulture. Článek We’re Going to Miss Vibing With Tokyo Vice (Prožívání seriálu Tokyo Vice nám bude chybět) přinesl výčet pádných důvodů, proč se nám bude po seriálu v případě, že nevznikne další sezóna, stýskat. Těžko lze každopádně popřít, že s výjimkou Kore‘edovy série Makanai: Jak se vaří pro maiko (Maiko­-san chi no Makanai­-san, 2023) snad nikdo na televizní obrazovce nepřipravil s takovou péčí japonskou omeletu jako právě Sató, který se ve slabé chvilce posmutněle doznává, že si celý život přál být kuchařem.

Autorka je filmová publicistka.