Obrana proti ruské agresi si žádá posílení armády. Nejpalčivějším problémem, kterému Ukrajina dnes čelí, tak je pokračování mobilizace. Prezident Volodymyr Zelenskyj podepsal 16. dubna nový zákon, který má podchytit všechny muže v branném věku a zjednodušit povolávání do armády. Kromě toho by ukrajinská vláda ráda dosáhla návratu Ukrajinců v branném věku žijících v zahraničí. Muži v rozmezí od osmnácti do šedesáti let proto budou moci získat cestovní pasy pouze na území Ukrajiny. Ačkoli řada Ukrajinců souhlasí s tím, že mobilizaci je třeba provádět rázněji, tento krok vyvolává spíš pochyby. Například ekonom, analytik a novinář Serhij Fursa v komentáři pro týdeník New Voice píše, že takhle Ukrajina moc nových vojáků nezíská. Úřady sice mužům v zahraničí způsobí jisté nepohodlí, to se ale nedá srovnat s tím, co by jim přinesla mobilizace. Horší podle Fursy je, že vláda tak „prohlubuje rozkol ve společnosti, a to i v té poválečné. Protože Ukrajina má obrovské demografické problémy. Ukrajina naléhavě potřebuje, aby se vrátilo maximum lidí, kteří zemi kvůli válce opustili – a to i mužů.“ Není podle něj moudré šířit nenávist mezi „lidmi, kteří bojují, případně jejich příbuznými, a těmi, kteří nebojují“. V takovém případě by nenávist brzy mohla stihnout i ty, kteří do armády nebyli odvedeni proto, že mají výjimku kvůli zaměstnání. Podobné kroky vlády, domnívá se Fursa, jen posilují trauma, jež je nevyhnutelným důsledkem války, zemi však k vítězství rozhodně nepřibližují.
Mobilizace opravdu neprobíhá v rukavičkách. Smutným dokladem této skutečnosti je i zpráva, kterou ukrajinská média přinesla 23. dubna. Citujeme ze serveru internetové televize Hromadske: „V Zakarpatské oblasti dostal branec cestou do výcvikového prostoru epileptický záchvat a zemřel.“ Podle vyjádření ukrajinského ombudsmana Dmytra Lubince byl muž trpící padoucnicí na základě vstupní lékařské prohlídky „uznán schopným vojenské služby“. Případ se nyní vyšetřuje, ombudsman si ho prý bere na starost osobně. Nejde ale o výjimku, k obdobné tragédii došlo už v únoru, kdy během prvního dne v armádě zemřel epilepsií trpící muž mobilizovaný oděskou vojenskou správou.
Zaměstnanci vojenských správ, kteří mobilizaci provádějí, se vzhledem ke značnému napětí v ukrajinské společnosti často stávají terčem nenávisti a pohrdání. Mnozí přitom v předcházejících letech bojovali a na vojenskou správu byli převeleni až poté, co utrpěli těžká zranění. Jeden takový osud přibližuje příspěvek regionální stanice veřejnoprávní televize Suspilne Černivci z 25. dubna. Sedmačtyřicetiletý Serhij Statkevyč strávil mnoho let v zahraničí, těsně před vypuknutím války se však vrátil na Ukrajinu, protože se chtěl podílet na obraně vlasti. Vstoupil do armády a bojoval jako příslušník výsadkové jednotky. V důsledku zranění, které utrpěl v létě 2022 u východoukrajinského Lysyčansku, už ale nemůže dál sloužit v první linii. Od října loňského roku tudíž pracuje na vojenské správě. Reakce, s nimiž se setkává, špatně snáší: „Když rozdávám povolávací rozkazy, lidi mě často proklínají, sprostě mi nadávají a posílají mě zpátky do války. Dokud jsem byl tam, na frontě, byl jsem pro vás hrdina, teď už ale zřejmě nejsem nikdo. Jak je to možné?“ Civilisté podle něj žijí, jako by válka neexistovala.
Ukrajinci dál válčí i na kulturním poli. Letošní duben poznamenaly mimo jiné spory o postavu Michaila Bulgakova, v Kyjevě narozeného ruskojazyčného spisovatele, který napsal nejen Mistra a Markétku, ale také Bílou gardu, román o Kyjevě za krátké vlády hetmana Skoropadského. Léta se táhnoucí diskusi oživilo expertní vyjádření komise Ukrajinského ústavu národní pamětí, podle nichž je „jeho tvorba bezprostředně spojena s glorifikací ruské imperiální politiky a neskrývanou ukrajinofobií“. Nad vztahem kultury a války se na stránkách online deníku Ukrajinska pravda 27. dubna zamyslel publicista Mychajlo Dubyňanskyj, který souhlasí, že „Kyjevana Bulgakova bychom v letech 1918–1919 sotva mohli nazvat přívržencem ukrajinské nezávislosti“. Pokud prý budeme jeho Bílou gardu „posuzovat čistě utilitárně, není to za probíhající plnohodnotné války s Ruskem právě nejužitečnější čtení“. Pak si ale pokládá zajímavou otázku, jak by to dopadlo, kdybychom podobně přistupovali i k jiným klasickým románům a filmům o válce. „Co by se stalo, kdyby je ukrajinští experti začali analyzovat stejně důkladně jako Bulgakova?“ Taková díla jako Na západní frontě klid nebo Sbohem, armádo nejspíš bojovou morálku příliš nepozvednou. Dubyňanskyj zmiňuje i Osudy dobrého vojáka Švejka, které podle něj „zobrazují válku jako nesmyslné krveprolití a vysmívají se vlastenectví a vojenské povinnosti“. Výjimkou by tu snad mohl být Ernst Jünger a jeho V bouřích ocele, pacifisté ale mají podle Dubyňanského jasnou převahu. Mezi dalšími protiválečnými díly zmiňuje například seriál M*A*S*H či Apokalypsu Francise Coppoly, jež „vojáky ukazuje jako šílené maniaky, kteří milují uřezané lidské hlavy a vůni napalmu po ránu“. Válka si podle něj „žádá opovrhovat slabochy, kteří dávají přednost ponižující úloze oběti před rolí bojovníka a obránce. Současná kultura nás oproti tomu vede k tomu, abychom vůči takovým lidem pociťovali empatii.“ Dubyňanskyj uzavírá, že ukrajinští autoři jistě mohou vytvořit nová díla, která budou plně odpovídat potřebám velké války, ale takové texty se podle něj „nejspíš nezařadí k pokladům světové kultury a dopadnou stejně jako Hassgesang gegen England [Zpěv nenávisti k Anglii], který před 110 lety napsal Ernst Lissauer“.