„Interakce s žádným člověkem jí nikdy nepřinesla ani záblesk tak čistého pocitu, že je naživu, jako když tichého rána v prázdném světě vstupovala do vody,“ čtu si a volně překládám z fotografie stránky, kterou jsem v pátek večer našla v poště. Jsou to slova kanadské básnířky a esejistky Anne Carsonové z její poslední knihy pětadvaceti drobných próz Wrong Norma – ani nevím, ze které konkrétně, dostala jsem jen pasáž o plavání. A i když je v ní řeč o plavání v jezeře, mně se při těch slovech okamžitě vybaví olympijský bazén na pravém břehu Volhy. Ohromnou skleněnou stěnou do něj ráno proniká ostré světlo. A je dvojnásob ostré proto, že se venku odráží od zamrzlé řeky a hlubokých závějí. Do vody nevstupuju pozvolna, nespouštím se tam po kovovém žebříku, ale pokaždé do hloubky vlétnu po hlavě ze startovacího bloku. Stoupnu si těsně na okraj, prsty na nohou obejmu hranu, nohy mírně pokrčím v kolenou, předkloním se a špičkami prstů na rukou se dotknu přední strany bloku, ruce švihem stáhnu dozadu a vzápětí je prudce i s celým tělem vymrštím dopředu dlaněmi k sobě, natáhnu kolena, odlepím paty a jako poslední palce na nohou. A pak už letím těsně nad hladinou, chce se mi věřit, že ve vzduchu urazím nejméně dva a půl metru, možná i tři. Okamžiku, kdy hladinu rozrazím, se opravdu máloco vyrovná. Tím spíš, že let pokračuje i pod vodou, až téměř do samotného konce padesátimetrové dráhy. Napjatá jako struna ho poháním svižnými pohyby chodidel do chvíle, než mi dojde dech. Tehdy se poprvé vynořím a pak už se nadechuju s každým tempem. Plavu ode zdi ke zdi bez přestávky předplacenou hodinu, jejíž konec ohlásí krátký zvuk sirény.
„Lidé si myslí, že plavání je bezstarostné. Obyčejné koupání! Ve skutečnosti je ale plné strachů,“ píše tamtéž Carsonová a já už nemyslím na světle modře vykachlíčkovaný bazén s průzračnou vodou, ve které se tak ráda schovávám, ale na jiný literární text, na nevelkou autobiografickou, možná i autofikční prózu ruské spisovatelky Lidije Čukovské. Jmenuje se Spusk pod vodu, tedy ponor či ponoření do vody, pod hladinu. Čukovská ji psala do šuplíku v letech 1949 až 1957. Poprvé vyšla bez autorčina vědomí v roce 1972 v Americe, doma až o šestnáct let později. Odehrává se v době vrcholící antisemitské kampaně proti kosmopolitismu, v únoru a březnu 1949. Jejím dějištěm je dům tvorby pro spisovatele kousek za Petrohradem, respektive Leningradem. Jsou to místa, jimiž se ne tak dávno přehnala válka, a zkáza je v okolních vesnicích stále ještě patrná. Hlavní hrdinka Nina Sergejevna tam přijíždí překládat, ale hlavně psát prózu o ženách, které ve třicátých letech stály ve frontách před Velkým domem, petrohradskou budovou tajných služeb, v marné snaze zjistit něco o osudu svých zatčených synů a manželů. Sama k těm ženám patří (a patří k nim i Čukovská, jejíž druhý manžel, fyzik Matvej Bronštejn, byl zatčen a v roce 1938 popraven). O svém manželovi ani po dvanácti letech nic netuší, a tak se raduje, když se jí na procházce v borovém lese jeden z hostů domu tvorby svěří, že přichází odtamtud – strávil pět let v lágru, v dolech. Je to pro ni první živý svědek, který navíc to, co prožil, hodlá vypovědět v románu. Když si však Nina Sergejevna přečte jeho synopsi, je zklamaná. Z lágru se stal vzorový důl, z dozorce mučícího vězně inženýr záškodník a hlavní hrdina je vůbec k nepoznání. Místo usvědčujícího svědectví agitka. Čukovská ve své próze vypráví o konformismu, o střetu pravdy a přetvářky.
Ale kde je tu voda, zeptáte se. A co teprve plavání plné strachů? Do jaké vody Nina Sergejevna v té zimní krajině vstupuje? Kam se to noří?
Slovem ponor myslí psaní, „psaní o strašném“, návrat v čase do okamžiku, kdy byl zatčen její muž, а taky nerušenou práci paměti, která vyžaduje, aby se nad ní uzavřela voda. „Dnešní první ponor přece jen proběhl,“ konstatuje Nina Sergejevna, když si konečně sedne ke svému rukopisu. „Byl zatím zkušební a krátký. Testovala jsem ho a přesvědčovala se, že se nesmím bát. Ještě jsem viděla pokoj. Ještě jsem se ohlížela po hodinách. Ještě jsem nadskakovala, když dole práskly dveře. Neproniknutelná vrstva vody, která chrání duši před útokem, se nad mou hlavou zatím nezavřela, zatím mě neoddělila od světa. Ale teď už věřím, že se uzavře.“
I pro mě je tenhle ponor do hloubky bílé stránky plný strachů a s hrdinkou Lidije Čukovské se ptám, proč ho vlastně podnikám. Ona tvrdí, že chce skrze text najít své bratry, když ne teď, tak v budoucnu. Já se vracím ke slovům Anne Carsonové z úvodu a sobecky si říkám, že není nad ponor do vody samotný.
Autorka je rusistka.