Následující text pro nás napsala autorka německojazyčné disertace o Mileně Jesenské v protinacistickém odboji. Pražská novinářka nejenže prokázala osobní odvahu, ale oklikou přes komunistické angažmá dospěla v předvečer druhé světové války k pevnému politickému postoji, za který zaplatila životem.
„V těch dnech jsem poznala, že politika je v lidském životě právě tak důležitá jako láska“ – tato slova napsala Milena Jesenská v renomovaném pražském časopisu Přítomnost začátkem roku 1939. V okamžiku velkého zklamání z francouzské politiky appeasementu, která nechala Československo tváří v tvář hrozbě nacistického Německa osamocené, napsala Jesenská osobní a zároveň politický dopis, v němž se loučí s Julesem Romainsem – spisovatelem, kterého si její generace velmi považovala. Byla to doba, kdy se přeskupovaly pozice; politická zrada dokonaná mnichovskou dohodou, na západě oslavovanou a později draze zaplacenou, musela být veřejně pojmenována jasnými, otevřenými slovy:
„Tvrdil-li francouzský lid, že není třeba jít do války pro tři miliony Němců, kteří chtějí zpět do vlasti, mýlil se, protože snad bylo třeba jít do války pro mnoho milionů Francouzů a pro celou Francii. Dokud budete mluvit, mistře, o zářijových dnech jako o katastrofě, která postihla Československo, dokud nezačnete mluvit o katastrofě, která postihla Francii – dotud budou vaše obhajoby bezpředmětné“ (Přítomnost, 1. února 1939).
Jesenská tak předvídala, že mobilizace z 23. září 1938 byla správným krokem a že vyjednávání s Hitlerem, při nichž byly prozatímně splněny tehdejší německé požadavky, představovala špatný signál. Ve Francii mohl být jejich výsledek (dosud) oslavován jako zachování míru, ale ne tak v Československu. Jak prozíravé – a jak aktuální v kontextu současných výzev k míru a jednání s Putinem za každou cenu. Jesenská dělala velkou politiku, i když v témže článku napsala, že dřív politiku považovala za „zaměstnání pro školené politiky“. Omyl, jejž svým jednáním sama vyvrátila. Její publicistika poskytovala čtenářstvu podrobné, empiricky podložené analýzy, zvláště v období rozsáhlé migrace uprchlíků z nacistického Německa do Prahy a v době, kdy se v Sudetech schylovalo k německému „anšlusu“.
Po boku uprchlíků
Psala však také o lidech, jež v sousední zemi přinutila k útěku hrozba, kterou už sami nemohli odvrátit: o německých demokratech, sociálních demokratech, komunistech a všech, kdo se stavěli režimu na odpor. Mnohým z nich nezůstalo nic než košile a pod ní často tělo plné ran po prožitém násilí. Jesenská znala mechanismy uprchlických vln, které byly tehdy komplexní obdobně jako dnes, a snažila se na ně znovu a znovu upozorňovat. Například na to, že po počáteční ochotě přijmout uprchlíky a po angažmá občanské společnosti si místní lidé na dramata zvyknou, objevuje se konkurence, naléhavost činů je vytlačována každodenní rutinou a uprchlíci chřadnou v beznaději a vynucené nečinnosti. Proto vyzývala politiky k akci, aby „emigranty“, jimž nebylo umožněno pracovat, nenechávali „v čekárně“, což jejich beznadějnou situaci ještě zhoršovalo: „Ti lidé tu stojí, nesmějí pracovat, naslouchají, jak kape čas, stojí a čekají na zítřek“ (Přítomnost, 27. října 1937). Pokud jde o Sudety v roce 1938, Jesenská chápala, že politicky rozhodující není ani tak národnost, jako postoj k nacionálnímu socialismu. Jak napsal Petr Pithart ve sborníku Milena Jesenská (2016): „Paní Milena se celé to léto nepřestává ptát se vší myslitelnou reportérskou konkrétností: Proč jsme sudetské demokraty nechali napospas henleinovcům, proč jsme je opustili? Anebo je to ještě horší a nikdy jsme se k nim nehlásili, alespoň tak, jako se oni hlásili k nám, k masarykovskému Československu?“
Cesta přes komunismus
Dalo by se říct, že ke své demokratické pozici došla Milena Jesenská přes komunismus. Poté, co její fantasticky strmá kariéra v buržoazní žurnalistice skončila vinou těžké nemoci, ale také kvůli jejím levicovým názorům, psala v letech 1930–1936 s nasazením a vášní do komunistických listů Tvorba a Svět práce. Stát se v polarizované společnosti součástí mezinárodního hnutí, které se stavělo proti fašismu a bojovalo za zájmy utlačovaných tříd, byla jistě povzbuzující zkušenost. O to těžší muselo být postupné pochopení, že toto světové hnutí nemůže být jejím domovem. Okolnosti jejího rozchodu s komunismem nejsou jasné; byla tehdy bez prostředků a pravděpodobně by sama spolupráci neukončila, jak dokládá její dopis Olze Scheinpflugové z 21. ledna 1937. Důležitý je ale proces poznání a uvědomění si, že komunismus zradil své vlastní ideály. Propaganda, dogmatismus, jenž se projevoval ve vylučování ze strany a v očerňujících kampaních, a zprávy, jež se k ní dostávaly z prvního „dělnického státu“, stačily k tomu, aby pochopila, že všechno spěje k diktatuře.
Jesenská měla prostřednictvím svého druhého manžela Jaromíra Krejcara přístup ke zprávám ze Sovětského svazu z první ruky, ještě podstatnější ale byly analýzy moskevských procesů od jejího přítele Williho Schlamma a také přátelství s novinářem Kurtem Konradem a vyloučenými členy strany. Byla tedy sice ne jediná, ale jedna z nemnoha, kteří nelpěli na iluzi tohoto údajně vznikajícího spravedlivého řádu a oportunisticky se nedrželi svých pozic v komunistické stranické struktuře. Tušíme zde mimořádnou analytickou schopnost rozlišovat a také odvahu přiznat si nejprve vlastní omyl a poté dojít k úsudku, že ve světě rozštěpeném mezi fašismus a komunismus neexistuje politická budoucnost, a přesto je potřeba oběma vzdorovat – ať už osamoceně, organizovaně nebo skrze nová malá spojenectví, třeba s Josefem Guttmannem a Závišem Kalandrou nebo později s Margarete Buber-Neumann.
Radikální „ne“
K těmto spojenectvím proti nacionálnímu socialismu patřila spolupráce s Joachimem von Zedtwitz, německým studentem medicíny. Společně se sítí angažovaných jednotlivců dovezli řadu lidí ohrožených režimem – německých Židů i Čechů – z Prahy na polskou hranici. Zedtwitz vyzvedával čekatele v bytě Jesenské, aby je podle dohody předal na hranici pomocníkům. Za tento záchranný odpor byli oba vyznamenáni čestným izraelským titulem „Spravedlivý mezi národy“. Jesenská toto ocenění obdržela posmrtně, protože 17. května 1944 zemřela ve věku čtyřiceti sedmi let v koncentračním táboře Ravensbrück. Gestapo ji zatklo v listopadu 1939 v rámci rozbíjení další české odbojové sítě kolem časopisu V boj, k níž patřila mimo jiné Irena („Inka“) Bernášková-Preissigová.
Podzemní novinařina měla lidem ukázat, že za svrchovanost národa se bojuje a musí bojovat. Dramatické události po zatčení – věznění, výslechy, soudní proces a přes nedostatek důkazů i deportace do ženského koncentračního tábora Ravensbrück – byly cenou, již Jesenská zaplatila za svou odbojovou činnost. Nesmírně trpěla odloučením od dcery a vztah se svým dítětem se snažila udržet v srdcervoucích dopisech.
Přitom mohla mít Milena Jesenská dobrý život: narodila se 10. srpna 1896 v Praze do dobře situované měšťanské rodiny, patřila k první generaci žen, které získaly gymnaziální vzdělání a přístup na univerzity; pohybovala se v literárních kruzích vídeňské i pražské moderny a byla uznávanou novinářkou. Její politická angažovanost ji stála život. Jsou to ale skutečně „náklady“, které se dají zaúčtovat? Není to tak, že boj za to, aby se svět stal lepším místem, se vposledku odehrává na mikroúrovni radikálního „ne“ všem radikálním dogmatům a ideologiím, ať už se nazývají nacionalismus, rasismus, antisemitismus, sexismus, kapitalismus, případně se prezentují coby doktrína dobra, jako náboženství ve svých zneužívaných podobách anebo takový marxismus, který své rozpory řeší nastolením diktatury? Zlo nemá žádný vhled do svých vlastních chybných konstrukcí. Je tragické, když musíme činit rozhodnutí v situacích, kdy neexistuje žádná dobrá možnost, a je třeba nezměrné odvahy k přijetí volby, která ohrožuje to nejcennější, co člověk má – samotný život. V tomto smyslu je příspěvek Mileny Jesenské radikální a má obrovský význam.
Autorka přednáší na Pedagogickém institutu Univerzity v Oldenburgu.
Z němčiny přeložil Michal Špína.