Divadlo Komedie, Praha, psáno z uvedení 24. 4. 2024
Rodrigo García je ten typ divadelního režiséra, před jehož jméno se v anotacích kladou adjektiva jako „světově proslulý“ či „kontroverzní“. První charakteristika většinou znamená, že jde o umělce, který na sebe upozornil na začátku milénia a nyní konečně zavítal i do našich končin. A s kontroverzí se to v umělecké sféře má všelijak. V Garcíově případě se jedná o nesnadno uchopitelný jevištní tvar a nesmlouvavou kritiku západní společnosti. Obojí lze najít i v jeho novém titulu Ježíš je na Tinderu, s nímž se na konci dubna představil v Divadle Komedie. Skoro dvouhodinová inscenace byla rozdělena do tří částí, ale spíše by se dalo hovořit o dvou tematicky i formálně příbuzných blocích. V prvním z nich García sází na lascivitu, nonsens a záměrnou přemrštěnost, která může u publika vyvolat smích, ale opakované pomrkávání, týkající se zejména sexuální rigidity západního člověka, vyznívá křečovitě. Jakýmsi protipólem těchto stylizovaných částí jsou výrazově taneční kreace, při nichž se trojice performerů, nejspíš za účelem zvýšení autentičnosti, vysvleče donaha. Tyto scény dokážou zejména díky skvělému kytarovému doprovodu a atmosférické práci se světly na chvíli strhnout, postupně však emoce vyprchá. Vše se jeví nahodile, ale zároveň vyumělkovaně, rozervaně, a přitom uťáple. Ježíš je na Tinderu přes ohlašovanou šokantnost ve výsledku působí mile, mechanicky a poněkud nudně. Připomíná tak robotického psíka, který po celou dobu představení pobíhá po jevišti, štěká, ale kousnout nemůže.