Zkrotit digitální šelmy

Kniha Future On! Bohumila Kartouse navazuje na autorovu o pět let starší prvotinu No Future!, což byl kritický traktát na téma nutnosti reformy českého školství podle aktuál­ních společensko­-technologických trendů, abychom nezůstali navždy „zakletí“ v dobách Rakouska­-Uherska. Kartous, který působí jako poradce na ministerstvu školství, je mediálně známý i jako mluvčí českých elfů, bojujících v kyberprostoru s dezinformační scénou, a coby profesionální provokatér společenské diskuse. Je tedy poměrně dobře obeznámen s nástrahami digitální džungle a umí svou věc účinně komunikovat s veřejností. Předvedl to například v ostré internetové debatě s neoblomným – a mnohdy demagogickým – obhájcem svobody slova, herním vývojářem Danem Vávrou.

Digitální dospělost

Future On! poukazuje na současný neblahý civilizační trend, kdy už téměř nedochází k tradiční mezigenerační výměně znalostí a dovedností, která směřuje od starších k mladším. Otěže třímá kyberprostorem vytrénované „mládí“, které učí často frustrované a odevzdané „stáří“, jak efektivně zacházet s moderními komunikačními technologiemi. To však neznamená, že se mladší generace dokáže v této džungli automaticky pohybovat bez úhony. I jejím příslušníkům se může stát, že ztratí směr, či dokonce sebe samé, což hrozí na sociálních sítích komukoli téměř permanentně. Vznikají tak plíživé civilizační úzkosti, deprese a často i ztráta životního smyslu, vedoucí až k sebevraždám. To vše jsou vážné symptomy dnešní přetechnizované a individualizované doby plné nejistot a důsledky absence kolektivního narativu i cíle. Podobnou diagnostiku současnosti přináší v knize Společnost úzkosti (2023) také Jan Gérik. Je to doba, kde dlouhodobé úsilí o seberealizaci vystřídala krátkodobá dávka dopaminu za efemérní komoditu – lajk na sociálních sítích, kvůli němuž jsou mnozí ochotni udělat kdejakou hloupost, včetně těch, které mohou být životu nebezpečné.

Kartous zavádí pojem „digitální dospělost“, která učí lidi všímat si dopadů „digitálních šelem“ a snažit se je zkrotit na únosnou mez, kdy nás neovládají, ale my dokážeme ovládnout je. Urgentně apeluje na mediální, informační a ekonomickou gramotnost, které mohou poskytnout bezpečnější orientaci v nekonečné digitální houštině, ale v našem školství je jejich výuka stále žalostně málo zastoupena.

Jako možnou nápravu Kartous nabízí své desatero digitální resilience (odolnosti), které vede k větší adaptabilitě a do něhož zahrnuje vedle potřeby sebepoznání a sebeuvědomění, umění rozhodování a koncentrace také potřebu lidské participace a respekt k lidským právům. V neposlední řadě i nutnost tělesného pohybu, jež nás může aspoň na chvíli vytrhnout z virtuál­ního světa, do nějž jsme stále více vtahováni všemi dalšími aktivitami. Kniha není jen analýzou procesu digitalizace, ale do určité míry má rovněž motivační a seberozvojový rozměr. Takové zaměření je sice notně zprofanováno různými facebookovými infobyznysmeny, kteří často motivují až k úplné demotivaci, což ovšem není Kartousův případ. Future On! tak může působit jako digitální woodcraft či snaha o něj.

Cílené zpomalení

Nelze si nevšimnout, že Kartous pojal svou novou publikaci tak trochu jako rodinnou prezentaci: ilustrace vytvořil jeho syn Jáchym, student umělecké školy, a hned v prvním rozhovoru, které na knihu navazují, dal prostor své ženě, herečce a dětské psycholožce Angelice Kartous Sbouli, která se zde vyslovuje k tématu školství a rozvoje sebe­-vědomí dětí. V knize najdeme dalších pět rozhovorů – s Františkem Tichým, Honzou Vojtkem, Otou Foltýnem, Jiřím Horáčkem a Annou Šabatovou –, které podle autora zabírají jiné úhly pohledu, než je jeho vlastní. Nejsou to však příspěvky z jiné sociální bubliny, pouze z jiné profesní sféry. Cizí hlasy tedy nepřinášejí polemiku, nýbrž potvrzují či rozšiřují autorovy základní teze.

I když se formálně kniha jeví spíš jako nahodilý soubor esejů a přátelských rozhovorů než ucelená studie s jasnou koncepcí a metodologií, nijak jí to neubírá na společenské naléhavosti. Tím pádem není sice lehké sledovat přímou myšlenkovou linii – některé motivy se znovu vynořují a zanořují, například autorem lehce nadužívaná metafora o symbolickém závodu pomalé želvy s rychlým Achillem –, což ale nemění nic na tom, že podobných prací je ve veřejném diskursu třeba, dokud se v naší pedagogice něco skutečně výrazně nepohne směrem k výzvám dnešního světa, který je vlivem překotného technologického rozvoje čím dál rychlejší a proměnlivější a je nutné na něj adekvátně reagovat.

Zásadní otázkou ale zůstává, jestli dnešní digitální svět musí být opravdu takový, jaký je, a zda je záhodno neustále podléhat diktátu trhu a marketingem vnucované touze po inovacích. Nemělo by cílené zpomalení dlouhodobě větší společenský význam než neustálá adaptace na nepřetržité akcelerace informačně­-technologické lobby, požírající vlastní ocas jako bájný had Uroboros?

Autor je publicista.