Liberecký Anifilm, jehož letošní ročník skončil 12. května, je největší přehlídkou animované tvorby ve střední Evropě. Odehrává se necelý měsíc před festivalem animace ve francouzském Annecy a jeho soutěžní sekce nabízejí dobrý přehled o tom, co se v tomto segmentu kinematografie v uplynulém roce odehrálo – od zdařilých dětských titulů, jakým je francouzská variace na tvorbu Hajaa Mijazakiho Sirocco a království vzdušných proudů (Sirocco et le royaume des courants d’air, 2023), po vítěznou komedii Linda chce kuře! (Linda veut du poulet!, 2023). První snímek loni zahajoval Annecy, druhý tam získal cenu za nejlepší celovečerní film.
Podobný „zpětný ráz“ má i část promítané tuzemské tvorby, což je samo o sobě důkazem o kvalitě české animace. Loni bylo v Annecy uvedeno ve světové premiéře sedm českých titulů, letos to budou čtyři a jedna minoritní koprodukce. Tvůrci nejočekávanějších novinek krátkometrážní tvorby – Matúš Vizár s ekologickou komedií Free the Chickens či Jan Saska s černohumornou romancí Hurikán – ostatně do Annecy míří už podruhé. A do Liberce snad napřesrok.
Letošní přehlídka české krátkometrážní animace každopádně potvrdila, že mladí filmaři řeší společenská a environmentální témata, případně ztvárňují intimní motivy a tíseň ze světa. O ekologii pojednává jemný dětský příběh O lýkožroutce od Evy Matějovičové, bezeslovná asociační koláž O krávě od Pavly Baštanové i sarkastická groteska Jana Míky Earth Epizodes o planetě, která se nakazila lidmi. Hrdinka syrově kreslené hororové komedie Adriany Bendžalové I Will Die in This House se probouzí do světa blížící se apokalypsy, přesto jí větší starost než konec světa na obzoru působí matčiny telefonáty.
Řada snímků mísí humor s deziluzemi dneška. Tereza Kovandová v Humanity nechává loutky zvracet či krvácet a vykresluje nervní obrazy, v nichž postavy propadají násilí a v závěru míří vstříc ekvivalentu zářícího slunce v podobě atomového hřibu. Hrdina snímku Whatman od Niky Zinověvy má zase hrůzu z informací a dům tohoto vzdáleného depresivního bratrance Pata a Mata se postupně mění v anonymní prostor pokrytý kartony. Ve výčtu pozoruhodných titulů by neměla chybět ani melancholická studie samoty Lucie Lisníkové Okyo či experimentální koláž Time Metallurgist od Tomáše Rampuly. Ta využívá estetiku fotografických studií pohybu Edwearda Muybridge a dobové dopisy, přičemž obojí nechává zpracovat umělou inteligencí. Vznikl tak uhrančivý, ale také tísnivý esej o Kalifornii 19. století, který rozkrývá mýty o pionýrských časech Divokého západu a dotýká se vztahu minulosti a současnosti.
Obavy o stav světa pochopitelně nejsou výstřelkem současné mládeže – což připomnělo pásmo věnované pozapomenutým dílům české kolážové animace. Málo známé, zřídka promítané snímky jako Jedna z možných cest (1977) Mojmíra Jaroše rovněž mísí gagy s ekologickými obavami. A u nás nikdy nepromítaný titul Člověk člověku (1968) Václava Bedřicha, vytvořený pro Světovou radu církví, je enormně temnou a bezvýchodnou vizí, která má daleko k pozdější tvorbě „krále Večerníčků“.
Česká animace navazuje na tradici stylem i tematicky a daří se jí prosazovat ve světě. Okolo sedmdesáti procent snímků z FAMU, které se prosadí mezinárodně, pochází z Katedry animované tvorby. To by však nemělo zastřít fakt, že oproti evropské konkurenci je u nás animace stále podfinancovaná. Talentovaní studenti a studentky po škole těžko hledají uplatnění. Státní fond kinematografie totiž dosud nepodporoval seriály, které jsou v oblasti animace zásadní hybnou silou – což by se mělo od příštího roku změnit. Evropský průměr je okolo dvanácti hodin seriálové animované tvorby ročně; u nás je to necelá hodina. O něco lepší je situace celovečerní tvorby, kde je státní podpora v poslední dekádě stále více znát. Letos tak mělo na Anifilmu premiéru několik rozmanitých dlouhometrážních děl. Zmíním alespoň loutkového Velkého pána od Radka Berana, dokument Králové Šumavy a punkovou jízdu Rally od studentského kolektivu Televize Estráda.