Vstupem do Evropské unie se lidem ze střední a východní Evropy otevřel západoevropský pracovní trh. Rozšíření nabídky ale samo o sobě neznamená emancipaci od levné práce a nedůstojných podmínek, za nichž je vykonávána. Rozdíly mezi Západem a Východem trvají.
Asi před rokem jsem psala článek pro zahraniční deník. Můj desetiletý syn se vrátil ze školy a chtěl, abych se mu věnovala. „Ještě to dopíšu, tak chvíli vydrž. Je to pro francouzské noviny, snad za to dostanu dobře zaplaceno a budeme si moct pořídit další terárko,“ snažila jsem se ho motivovat. „A oni nevědí, že se v Česku platí málo, takže by ti moc platit nemuseli?“ zeptal se zlomyslně. Uvědomila jsem si, že mé děti vyrůstají v realitě ekonomických nerovností mezi státy Evropy; já jsem v jeho věku věřila, že budu celý život žít v nesvobodné zemi, zavřená v hranicích Československa. Moje dětské představy se nenaplnily. Nenaplnily se ale ani ty, které jsem měla o pár let později, když přišla devadesátá léta a měli jsme pocit, že všechno už bude jen lepší.
Vstup do Evropské unie tento dojem umocnil. Jistě, nešlo nevidět, že se země během ekonomické i společenské transformace potýkala s mnoha problémy, ale ještě se daly přičíst na vrub tomu, že integrace teprve začíná. Za takových deset, dvacet let už budeme jinde, říkala jsem si. Věřila jsem i klišé, že stačí, aby dorostla mladší generace, která už nebude pokřivená normalizační atmosférou. Věřila jsem, že míříme sice pomalu, ale jistě na Západ. Vnímala jsem sice i sílící antikomunismus a útoky na levici a odbory, ale věřila jsem, že je to reakce na minulý režim, která časem zeslábne.
Dnes, dvacet let po vstupu do Unie a téměř pětatřicet let od pádu železné opony, nezbývá než si přiznat, že se některé věci nepovedly, a že pokud nezměníme nastavení naší společnosti, zcela jistě se nezlepší. Zejména se to týká práce, pracovních podmínek, důstojných mezd a s tím úzce související životní úrovně.
Pracovat pro Západ
Vstup států východní Evropy do EU znamenal pro jejich obyvatele mimo jiné otevření pracovního trhu, což se jevilo jako jedna z největších výhod. Možnost odjet pracovat na Západ byla na první pohled navýsost emancipační. Ať už to znamenalo, že si lidé vydělali na opravu domu, anebo na Západě zůstali a začali tam nový život. Pro západní společnosti ovšem příliv gastarbeiterů ničím novým nebyl. Řada pracovníků z Východu tak nastoupila do vyjetých kolejí – do podmínek nastavených zaměstnavateli, kteří byli zvyklí zaměstnávat pracovní migranty z Afriky a Asie.
Kvůli idealizaci Západu jsme totiž přehlédli, že jeho blahobyt do značné míry stojí na levné práci. Ta je dvojího druhu. Jednak jde o práci přistěhovalců v odvětvích, která nelze přemístit – například na stavbách, v zemědělství, v dopravě nebo ve výrobě potravin snadno podléhajících zkáze (typicky zpracování masa), v gastru, v péči o děti, seniory a nemohoucí a obecně ve službách. A pak je zde dovoz levného zboží, jež je vyráběno v jiných zemích, ale opět díky levné práci – typicky se jedná o oblečení, technologicky méně náročné výrobky, součástky do nejrůznějších přístrojů, ale i trvanlivé potraviny. Když dostatečné množství lidí pracuje za dostatečně nízké mzdy, ať už v továrnách, na stavbě, v hotelích, anebo při péči o seniory a nemocné, mohou si občané bohatších zemí se svými relativně vysokými platy dopřávat krásné věci, cestovat, chodit do restaurací a pěkně si žít. Nebo aspoň mnohem lépe než ti, kdo na ně dělají.
Mzdová opona
Možná jsme v devadesátých letech ani tak nepřemýšleli nad tím, jak vzniká bohatství a prosperita, a prostě jsme jen chtěli být součástí světa, kde příjem stačí na pohodlný a důstojný život. Věřili jsme, že je to jen otázka času. Když se dnes podíváme na příjmy obyvatel zemí východní Evropy a porovnáme je s těmi západními, je okamžitě jasné, že „mzdovou železnou oponu“ se zbourat nepodařilo. Svůj díl odpovědnosti mají čeští politici, kteří v rámci ekonomické transformace podporovali vznik montoven a neinvestovali do vzdělání, vědy a výzkumu. Je paradoxní, že menší rozdíly ve mzdách na Západě a Východě jsou v nekvalifikovaných a nízkopříjmových profesích. Zato český vysokoškolský učitel nebo lidé pracující v kultuře jsou v porovnání s německými nebo francouzskými kolegy učinění žebráci. Spojení „investice do vzdělání“ tak získává až ironický nádech.
Nízké mzdy často nutí lidi odcházet za prací. V případě kvalifikovaných profesí přitom získávají ve svém oboru zkušenosti, což může být obohacující. Pak jsou tu ale nekvalifikované práce, které může „dělat kdokoliv“. Zde už nejde o nové znalosti nebo lepší příležitosti; lidé je často dělají proto, aby přežili nebo aby se zajistili na stáří, protože vědí, že důchod bude mizerný. Migrace uvnitř EU nabrala na síle po přistoupení nových členských států v letech 2004 a 2007 a následně po finanční krizi v roce 2008. Největším příjemcem občanů pocházejících z jiného členského státu bylo v letech 2010 až 2020 Německo. V roce 2010 se příliv pohyboval kolem dvou set tisíc osob, v roce 2015 to bylo už přes půl milionu. Druhá byla Velká Británie, která v roce 2015 přijala téměř tři sta tisíc osob. Zemí, ze které odchází nejvíc lidí, je Rumunsko. Například v roce 2019 odsud odešlo zhruba 92 tisíc osob.
Podle současných odhadů pracuje v domácí péči jen ve střední Evropě přes milion lidí. Jsou mezi nimi občané EU, ale i lidé ze zemí mimo ni. Například v Německu je to čtyři sta až šest set tisíc osob, přičemž velká většina pečovatelek pochází z Polska a částečně přijíždějí i z Česka. V Rakousku pracuje asi šedesát tisíc domácích pečovatelek, které přicházejí zejména z okolních východoevropských zemí.
Závislost na vykořisťování
V zemích, odkud se masově odjíždí za prací, což je kromě Rumunska zejména Polsko, jsou leckdy vylidněné vesnice. Tyto státy přicházejí o práci lidí v produktivním věku, kteří se ovšem vracejí, když si zničí zdraví a potřebují lékařskou péči. V hostitelských zemích jsou zase pracovní podmínky v celých odvětvích nastavené na migrantskou práci, takže ji fakticky nemohou dělat místní lidé, kteří zde žijí se svými rodinami. Jasně se to ukázalo během covidu, kdy navzdory přísnému zákazu překračování hranic vznikla celá řada výjimek. Speciální letadla dopravila rumunské pracovníky do Německa, aby zde sklízeli chřest a další plodiny; slovinské ošetřovatelky zase jezdily zvlášť vypravenými vlaky do Rakouska, aby zde pečovaly o seniory. Problém není pochopitelně v tom, že někdo pracuje v zahraničí, ale v tom, že nikdo jiný než gastarbeiter tu práci dělat nemůže nebo by ji dělat nechtěl kvůli požadovanému množství hodin, ale i relativně nízkým mzdám. Nemohl by z ní platit nájem, neuživil by rodinu a nemohl by s ní trávit čas. Systém se tak stává závislý na vykořisťování, a když to tak dělají všichni, je těžké jim konkurovat s nabídkou vyšších mezd a lepších pracovních podmínek. Společný evropský trh tak většině lidí nepřinesl očekávaný blahobyt, ale jen nekonečný výběr těžké, špatně ohodnocené a nedůstojné práce.
Odchod za prací do jiné země navíc často znamená rozdělení rodiny. Česko je na tom v tomto ohledu o něco lépe, protože pendlerství, které díky naší geografické poloze může do značné míry nahrazovat pracovní migraci, je většinou spojeno s lepšími pracovními podmínkami a nevyžaduje opuštění rodiny. Ale nerovnost v životní úrovni trvá i tak.
Pořád si lámeme hlavu nad tím, proč je naše společnost rozdělená, bojíme se nástupu nedemokratických sil a i ti z nás, kdo jsou k evropským strukturám v některých ohledech kritičtí, se děsí možnosti, že by lidé v Česku chtěli z Unie vystoupit. Krize důvěry v systém má ovšem konkrétní příčiny. Skutečnost, že se Evropská unie prezentuje jako jeden celek, zatímco rozdíly v životní úrovni jsou ohromné a nutí lidi k drastickým rozhodnutím, je rozhodně jednou z nich. Nedůvěra totiž vyrůstá z frustrace a zklamaných očekávání. Koneckonců kdyby západním politikům skutečně záleželo na životech lidí v méně prosperujících regionech, dávno mohli na evropské úrovni přijít s opatřeními, jak tyto nerovnosti snižovat. To by ovšem znamenalo také snížení životní úrovně v západní části Evropy. Je jasné, že do toho se nikomu nechce.
Autorka je zástupkyně šéfredaktora Deníku Alarm.
Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.