Mytický Tantalos pyká za své zločiny věčnými mukami. Stojí po kolena v průzračné vodě a trpí nezměrnou žízní, jenže kdykoliv se skloní, aby se napil, voda se promění v písek. Při četbě literárně-kritického blogu Kanon na literaturu má člověk občas pocit, že podobné prokletí se vznáší i nad některými tam publikovanými texty. Také v jejich blízkosti se živá a radostná materie mění v písek a suchopár. V recenzi nazvané Místo redakce paseka se Michal Kosák naposledy svým anestezujícím perem dotkl knihy Neviditelné řemeslo (2023), jež pojednává o práci v nakladatelství.
Tu knihu jsem uspořádal a vím, že není známkou dobrého vkusu ohrazovat se proti kritikám, s nimiž nejsem spokojen. Brzy vysvětlím, oč mi jde. Soubor esejů od autorů a autorek z nakladatelských a redakčních kruhů má nabídnout pohled „do kuchyně“, ukázat úkoly a překážky, s nimiž se potýkají. To se soudě podle ohlasu kolegů z nakladatelských domů, knihkupců, studentů a dalších čtenářů daří. Slušný je i mediální ohlas, což mě těší neméně. Zvláště proto, že kniha o „neviditelných profesích“ přichází v době, kdy se diskutuje o spravedlivých odměnách v tvůrčích a přidružených oborech. Reportáž, kterou veřejnoprávní televize odvysílala ve zpravodajském prime timeu, opakované rozhlasové výstupy, stejně jako debata o situaci na nakladatelském trhu, jejíž organizátoři si za krédo vzali jeden z motivů knihy, naznačují, že se podařilo upozornit na něco, co bylo dosud spíš přehlíženo.
Jsou sféry, ve kterých se stále považuje za samozřejmé, že se za intelektuální práci, třeba ve formě otištěného článku, neplatí. Běžné je to mimo jiné v akademických časopisech, alespoň takovou mám zkušenost. Neskromně se proto domnívám, že naše kniha tak kope i za redaktory a autory Kanonu, kteří právě z akademického prostředí pocházejí.
Obhajovat knihu ovšem není potřeba, psát o kritice Neviditelného řemesla jsem se rozhodl z jiného důvodu. Myslím si totiž, že ostrá reakce Michala Kosáka je formována přesně těmi oborovými hranami a limity, kvůli nimž jsem knihu vydal. A tady si dovolím malou osobní odbočku.
Vystudoval jsem skvělou školu, bohemistiku na Filozofické fakultě UK. Kromě tří let po promoci, kdy jsem pracoval jako textolog v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, jsem strávil většinu „kariéry“ po nejrůznějších redakcích. A v nich jsem brzy začal narážet. Žádný seminář mě nepřipravil na to, že kromě zacházení s textem musí nakladatelský profesionál umět zvládat mnohem širší agendu, například v podobě práce s termíny a autorskou mentalitou. Teprve na cestě lemované množstvím trapasů, nedorozumění, konfliktů a probdělých nocí jsem začínal chápat, co obnáší řemeslo, které stojí za vydáváním knih. Došlo mi, že vyžaduje cit, intuici, psychologii a diplomacii – kompetence, kterým se učíme zkušenostmi. A proto jsem do Neviditelného řemesla sezval kolegy a kolegyně, kterých si vážím, aby mi prozradili, jak na to jdou oni. „Tato kniha nechce suplovat příručky a učebnice, které redakční práci pojímají jako systematickou, exaktní činnost, kolíkující cestu ‚od rukopisu ke knize‘,“ upozorňuji na začátku publikace. „Přeji si, abyste četbu vnímali jako setkání se zajímavými lidmi, kteří mají nenahraditelné zkušenosti, a díky nim můžou nabídnout inspirativní pohled.“
Kosákovi přesto chybí přesně formulovaná koncepce. „Každý z autorů zřejmě na startu obdržel blíže neurčené ústní či písemné zadání, které čtenář publikace až na výjimky nezná,“ uvažuje. Z toho paušálně dovozuje, že „vágnost zadání“ má za následek „značně rozdílnou kvalitu“, a to do té míry, že někteří přispěvatelé působí „jako nesympatičtí machři a všudybylové“, které jsem měl „v zájmu celku… vyhodit“. Koho má na mysli, nespecifikuje, takže si můžeme jen představovat. Je tím „nesympatickým machrem“ Joachim Dvořák, který píše o zákrutách, jimiž provedl svůj Labyrint od devadesátých let, a také o tom, jak stál u zrodu kariéry předního německého spisovatele současnosti Jaroslava Rudiše? Nebo Viktor Bezdíček, jenž přiznává, že ho z redakčního sezení bolí záda? Zuzana Válková, která se zamýšlí nad tím, jak by se dalo psát o vědě populárně? František Kotleta, jenž přibližuje, jak sestavoval antologie fantastiky?
Připomínám si větu z eseje Miroslava Balaštíka, který pojednal cestu Hosta od poezie k bestsellerům: „Z každé knihy vyzařuje důvod, proč byla vydána.“ Michal Kosák si prostě jen chtěl přečíst jinou knihu.
Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.