O Sagra dell’Anguilla – čtrnáctidenním svátku úhořů, úhořovém festivalu – v italském městečku Codigo se v internetových recenzích psalo nelichotivě i lichotivě. „Vaří tu nedbale (na rybě byl popel) a účtují si nekřesťanské sumy,“ stálo v jedné z nich. „Proti loňsku zhoršení – úhoř stojí pade a parkování dvě pade,“ hodnotil fesťák pan Marco odněkud z Toskánska. „Přátelská atmosféra a nic lepšího než opečeného hada jsem nikdy nejedla,“ mínila paní Angela Frascari ze San Marina.
Váhali jsme (zvlášť kvůli té drahotě!), ale v našem malém lidu byla tentokrát taková nuda a zima, že jsme jednoho dne brzy ráno nastoupili do autobusu a vyrazili. Na pláž lilo.
Cestou jsme v mobilech prostudovali úhoře a dějiny sladkoslané a slanosladké delty, do níž míříme, i rybářskou historii Codiga a ostrovů, na kterých se rozkládá. Probrali jsme se fotografiemi středu města i přístavu a prohlédli si hejna nepatrně narůžovělých plameňáků, kteří stojí v solných polích, co se jako přízraky bělají mezi mokřady. A pohádali se o to, jak dlouho se úhoři mohou marinovat, aniž by se zkazili.
Pak jsme oba usnuli.
Probudily nás hlasy. Autobus stál s otevřenými dveřmi na malém náměstí plném života a my zírali do sloupového podloubí s bílými stánky, obklopeného hlučnými lidmi. Nejbližší stánek stál tak blízko autobusových dveří, že jsme překvapeni vstoupili rovnou do něho, jako bychom – myslím, žes to přesně tak řekla – vyšli koridorem z trupu letadla, a ano, kdovíjak jsme najednou drželi sklenky s vínem, snad jsme si je objednali a zaplatili, a slyšeli, jak kdosi nadšeně říká, že tohle je pravé „úhořové trebbiano“, žádné jiné bílé víno se k úhořům nehodí líp. Cincin! Na zdraví! Salute! Salute!
Když moje sklenice ťukla o tvoji – ale že to trvalo; tolik místních si s námi prostě muselo připít! – usmála ses a… konečně se teď po Codigu trochu rozhlédneme:
Stánky prastarého rybího trhu, všechny z čistého bílého mramoru, se táhnou po celém obvodu náměstí, stejně jako světlá podloubí, v nichž kávu a rybí trebbiano popíjí teď tolik lidí, že téměř není možné projít. Všechno okolo se zdá bílé, je bílé – a nadto už teď odpoledne rozsvícené. Kolem nápisů „Antica Pescheria Codigo“ na čtyřech kamenných portálech nad čtyřmi vstupy do tohoto tržiště-náměstí už také slavnostně blikají žárovky; písmo obklopují reliéfní girlandy z různorodých mořských živočichů, vždy ale propletené různě dlouhými a tlustými úhořími těly. Stejní úhoří hadi se zjevují také na patách a hlavicích sloupů a postupně rozeznáváme, že ani dláždění se bez úhořů tak docela neobejde. A obdobné to je na stáncích, které se – ať se díváme kterýmkoli směrem – ztrácejí v nedohlednu. Jen sem tam zahlédneme velké ryby a vedle nich tácky pražem, srpy makrel nebo sardinkové vějíře, jenom občas odněkud zachrastí škeble, do kterých rybářka zanoří lopatku. Jinak všude úhoři, úhořové stánky, samí úhoři: bronzoví i průsvitní, v kádích, boxech s ledem, v krabicích vystlaných hedvábným papírem, úhoři živí i bezhlaví i nasekaní na špalíčky, uzení a nakládaní, v bednách, v bedýnkách, ve špinavých akváriích, kde v nehybných spletích zarůstají smaragdy a ametysty. Přesně tak to vypadá!
Už bych tu zůstal, nikdy bych nešel jinam, a snad k tomu přemluvil i tebe – chodili bychom sem a tam se skleničkou úhořového vína, nic nejedli a dívali se, jak rybář s rukama hluboko v akváriu odmotává obrovského úhoře od ostatních, rozvazuje ho, vyvléká, pokládá břichem vzhůru na ponk a přibíjí jeho hlavu hřebíkem ke dřevu. A před našima očima ho zaživa kuchá a podivně úspornými pohyby stahuje z kůže a teprve potom seká sekyrkou na špalíky, které hází do připraveného nálevu. Skleněná láhev se zaplní a úhoří špalíky se v ní hýbou jako o život a vrážejí do sebe. Lák šplíchá a rybář se směje.
„Zítra večer přijďte ochutnat, musíme jim dát čas,“ zve nás a z jiné sklenice nabízí už vláčné kousky.
Tak rád bych tu už zůstal… A věděl bych, jak tě přemluvit, zdá se mi.
„Pie, Pie,“ ozve se v tom okamžiku.
Moki, stará známá z našeho lida, mi mává od svého stánku. Moki tu neprodává úhoře (a ani její stánek, jak vidím, není z mramoru, zvláštní); nabízí malé černé lanýže, které hledá v kopcích Valbegy v podhůří Apenin, kde žije. Moki je Rumunka a živí se jako cvičitelka romaňolských vodních psů, toho plemene, které dovede vyčenichat lanýže pod zemí. Prasata jsou dávno zakázána. Moki ví o lanýžích všechno. Kdysi dávno, když jsem se s ní seznámil, mi prozradila, že lanýže se najdou docela snadno, když je vidíte a slyšíte.
„A já je vidím a slyším. Někdy je neslyším, někdy jo, ale vidím je vždycky. Nepotřebuju ani mouchy, ani komáry, ani psy,“ řekla tenkrát čarodějka Moki.
U jejího stánku je prázdno; lanýže na úhořových hodech kupuje málokdo. Ale Moki nemá starosti, a když nás s výkřiky obejme a zlíbá a poučí o tom, že obchod s lanýži hrozně upadá, svěří svůj stánek sousednímu prodejci konzerv s úhořími vajíčky a vede nás do staré úhoří továrničky, jejíž vchod vypadá jako vstup do baziliky. Vstupujeme! Jsme překvapeni!
A jak!
Jedna stěna té prostorné místnosti, malé haly s malovanými stropy, stojí od země až do stropu v plamenech. Obrovský, železem obložený mělký krb, od něhož jde takový žár, že couvneme. Přes ohnivou stěnu se na špízech dlouhých jako kopí propékají desítky úhořů stočených do úhledných esíček. Ženy, které tu pracují, mají každá svůj úkol – první dvě zavěšují a otáčejí špízy, třetí na ně úhoře navléká a čtvrtá propečené ryby vyvléká a klade na stříbrný tác, který na hlavě odnáší do přilehlé restaurace. Na teplé podlaze se válejí kočky. A pak uvidíme, co jsme ještě neviděli – Moki je tak pyšná, že může být u našeho údivu! Vrata na opačné straně se najednou otevřou dokořán a ke kamennému portálu v nečekaném světle přirazí pramice (těsně za prahem se zřejmě nachází kanál, jehož jsme si vůbec nepovšimli), opravdu veliká, vstup je jí rázem přeplněný, nemůže se tam vejít, kouř se valí – a rybář podává z lodi do naší rozpálené místnosti ošatku s hemžícími se úhoři. Jako kdyby někdo v té chvilce spojil dva nespojitelné filmové záběry – dva záběry z odlišných vzdáleností a epoch.
„Nic lepšího už dnes neuvidím, ani nechci,“ říkám.
Kouzelnice Moki se ale tajemně usmívá.
Rybář, co si od jedné z žen právě teď bere prázdnou ošatku, neodplouvá, stojí s pádlem v ruce rozkročený v lodi a rozhlíží se po hale, jako by někoho hledal. Na dně pramice, jak si za chvíli – už v proudu, který nás spolu s Moki unáší do delty, mezi hady a plameňáky – všimnu, se mu v louži vody mrská několik malých, úplně průsvitných úhořů.
„Nejlepší návnada na sladkovodní murénu, jen počkejte, to něco uvidíte,“ směje se Moki a prohlíží si nás.
Autor je básník a reportér.