Rozvod, který bolí dodnes

Rozpad Československa na přelomu roků 1992 a 1993 si už třiadvacet let připomínáme státním svátkem připadajícím na Nový rok. Ale zatímco u nás máme tendenci tuto historickou událost opomíjet, u našich východních sousedů je situace jiná: pokud totiž nepočítáme období mezi lety 1939 a 1945, jedná se o vznik suverénního slovenského státu a v jistém smyslu o završení národní emancipace. Na obou stranách hranice se ovšem se „sametovým rozvodem“ pojí směs nostalgie a resentimentu a obě společnosti jsou v pohledu na rozdělení federace rozpolcené: zhruba polovina obyvatel je považuje za správný krok, druhá část teskní po společné minulosti. I po třiceti letech se tak nad dynamickým politickým vývojem v první třetině devadesátých let vznáší mnoho otázek. Odpovědi se pokouší najít inscenace Pomlčka, která vznikla ve spolupráci Horáckého divadla Jihlava a Divadla Andreja Bagara v Nitře.

Správní eskamotéři

Hodinu a půl dlouhé představení je rámováno kabaretní show, v níž vystupuje iluzionistické duo – Ivana Kubáčková se Zdeňkem Stejskalem. Hned v úvodu se jako správní eskamotéři snaží získat pozornost diváctva pomocí několika hladce provedených kouzelnických triků, jejichž princip ale záhy odtajní. Údiv vzbuzující vytahování pingpongových míčků z úst se ukáže jako pouhý klam. Jedná se o elegantní jevištní metaforu leitmotivu celé inscenace, jímž je vzpomínání. Z pohledu jedince se paměť – stejně jako fígle – vztahuje k realitě jako k něčemu nejistému. Od samého začátku je tak bořen nárok na objektivní, autoritativní výklad minulosti ve prospěch mnohosti perspektiv, a to jak ve vztahu k interpretacím, tak k historickým aktérům.

Za koprodukčním projektem jsou bez dvou výjimek podepsány ženy. Autorkou námětu je známá slovenská teatroložka a v posledních letech také ředitelka Slovenského institutu v Praze Ľubica Krénová. Pro vznik výzkumně­-dokumentární inscenace bylo potřeba provést archivní bádání. Tereza Krčálová a Johana Štorková Maliti shromáždily množství archivních reportáží, dobových článků, ale i osobních příběhů. Vedle historických pramenů pak kladou soudobé texty, jež se kriticky vyjadřují k polistopadovému vývoji. Ze scénáře, za nímž vedle dvojice jmenovaných výzkumnic stojí režisérka Iveta Ditte Jurčová a dramaturgyně Slavka Civáňová, lze vyčíst nejen snahu o rekonstrukci, ale zejména o zhodnocení naší nedávné historie. Inscenace nicméně začíná zlehka – u sdílených představ a předsudků.

Sourozenecké hašteření

Pro vztah Čechů a Slováků se vžilo přirovnání k sourozenectví. To implikuje pokrevní blízkost, ale i vzájemnou hašteřivost a povýšenost vůči menšímu členu rodiny. A přesně takové napětí panuje mezi Kubáčkovou a Stejskalem. Úvodní dynamika slovensko­-českého páru vychází ze strefování se do těch nejprofláklejších stereotypů o národech borovičkářů a knedlíkožroutů. Jak už to ale u sourozenců bývá, nevinné pošťuchování přeroste ve výčitky. Ač autorky trefně tematizují český šovinismus, inscenace občas tíhne ke zjednodušujícímu narativu spojenému s aktuální politickou situací. Dojde i na postesknutí, že zatímco Česko od revoluce směřuje na Západ, Slováci vždy tak nějak tíhli k opačné světové straně. Podobná prohlášení jsou však příliš návodná a zastírají komplikovanou realitu obou národů.

I přes různé neshody a rozdíly mezi oběma národy inscenátorky poukazují na jejich dvojjedinost či alespoň spřízněnost. Výmluvné fraky kabaretiérů jsou ušité ze svítivě žlutého suchého zipu. Když oběma postavám prasknou nervy a pustí se do sebe, skončí ve strnulém objetí. Výpravu od Markéty Plaché lze souhrnně označit za hravou a nápaditou. Ve vzduchu visí díky jednoduchému systému kladek plastikové koule, které jsou během představení spouštěny a využívány například jako „promítací plátno“ pro dobové reportáže. Instalace působí až mimozemským dojmem a průhledné nádoby evokují paměťová úložiště. Od původní kabaretní stylizace se během představení postupně upouští ve prospěch volnějšího scénického tvaru. V hypnotickém prostoru se setkávají tři nové postavy – astronautka, fracek a živá pochodeň.

Billie Eilish a Jozef Aszmongyi

Název Pomlčka odkazuje na legislativní po­­tyčku, jež vznikla poté, co Václav Havel na začátku roku 1990 předložil návrh na změnu státních symbolů. Prezident předpokládal, že společnost bez výhrad přijme název odkazující na první republiku. Objevily se ale různé další návrhy, jež se snažily pociťovaný nepoměr mezi postavením částí federace narovnat – například právě použitím pomlčky, respektive spojovníku v názvu státu. Zdánlivě malicherný konflikt skončil až rozpadem federace. Pro starší generace je to známý příběh, ale je třeba si uvědomit, že dnešním středoškolákům, narozeným v druhé polovině nultých let, může být tato událost podobně vzdálená jako třeba rozpad Rakouska­-Uherska. A právě na toto publikum inscenace cílí.

Generaci Z na jevišti reprezentuje herečka se zeleným melírem a roztrhanými kalhotami. Zpočátku je usazená v zadní části jeviště a estrádnímu vystoupení pouze přihlíží, až později se přidrzle přihlásí o slovo. Kristýna Nováková svou postavu ztvárnila jako lehce nesnesitelnou teenagerku, jež jen stěží ovládá svoji agresivitu. Dle slov dramaturgyně Barbory Jandové ji k postavě a její stylizaci přivedl text Dojebané deti. Nejen citace z pamfletu bloggera Jakuba Pohleho, ale i inscenace jako taková překvapí kritickým stanoviskem vůči polistopadovému vývoji. Jeden z obrazů je jen dlouhým výčtem politických kauz posledních pětatřiceti let. Téma „co přinesl rozpad federace“ se propojuje s (čím dál populárnějším) kritickým vzpomínáním na devadesátá léta, jehož součástí je i kritika starších ročníků za ignorování klimatické krize.

Náctiletá revolta se prolíná s příběhem Jozefa Aszmongyiho, muže, který se po sérii marných protestů proti rozdělení Československa upálil. Jedná se o poměrně nejasnou, ale naléhavou paralelu, kladoucí „palachovskou“ otázku odpovědnosti jedince za osud společnosti, ale také ceny nejvyšší oběti. Tímto srovnáním jako by se autorky inscenace snažily validovat pocity beznaděje a deziluze, jež se přisuzují „generaci sněhových vloček“, a zároveň ji vyzývaly k větší občanské aktivitě. Silná je v tomto ohledu scéna, kdy herečka Vladena Škorvagová s mateřskou něhou a empatií dívku zmítanou vztekem obejme.

Hrát o rozpadu historického soustátí pro náctileté je náročný a nevděčný úkol. Toto publikum je možná vůbec to nejkritičtější – zvlášť když se snažíte hovořit jeho jazykem o jeho problémech. Lehce se pak může stát, že výsledek bude „cringe“. Jako zástupce „zileniálů“, tedy generace narozené v druhé polovině devadesátých let, jsem se během představení trapně cítil jen v několika málo momentech – například při poslechu dekonstruovaných aranžmá písní Billie Eilish. Zřídkavý ironický posměšek by ale neměl zastínit, že jde o podnětné a dramaturgicky propracované dílo, pracující se společensky sdílenou představou o generaci, na niž dopadla klimatická krize i pandemie covidu a s ní spojený nárůst psychických onemocnění. Spíše než Pomlčka by inscenaci kvůli její snaze o mezigenerační porozumění slušel název Spojovník.