Stromy života, eskadry smrti

V roce 2013 se v nikaragujském hlavním městě Managua začaly objevovat „stromy života“. Vyrobeny jsou z kovu, měří kolem patnácti metrů a v noci jsou osvětlené. Zhruba sto padesát těchto artefaktů spotřebuje ročně elektřinu za milion dolarů. Tvarem nápadně připomínají ornamentální strom z jednoho obrazu Gustava Klimta, ale existují k nim i nejrůznější esoterické interpretace. Za celým projektem totiž stojí Rosario Murillo, básnířka, rádoby vědma, manželka prezidenta Daniela Ortegy a dnes už i viceprezidentka – jedna z osob spoluzodpovědných za to, že se kdysi slibný levicový projekt nikaragujského sandinismu zvrátil v brutální režim v kulisách jako z maloměstské čajovny.

Na jaře 2018, při velkých protestech proti důchodové reformě a celkovému směřování země, několik desítek těchto železných symbolů rodinné diktatury padlo. A právě tehdy se vrací na scénu inspektor Dolores Morales, hrdina detektivní série Sergia Ramíreze a v lecčem i jeho mladší alter ego. Román Tongolele neumí tančit (Tongolele no sabía bailar, 2021) tvoří třetí, závěrečný díl této řady a je zatím jedinou Ramírezovou knihou přeloženou do češtiny.

Operace DDT

Inspektor Morales, dávný bojovník sandinistické revoluce, jenž byl kvůli svým detektivním aktivitám z předchozích dílů vypovězen ze země, se na tajnou cestu zpátky přes hranici vydává původně ze soukromých důvodů: jeho milenka v Managui je vážně nemocná. Jelikož ho ale z Nikaraguy vykázal samotný Tongolele, což je přezdívka lidské kreatury šéfující tajným službám, politická zápletka začíná už pár kroků za hranicí. V jednotlivých kapitolách nejprve střídavě sledujeme inspektora, jak se s pomocníkem zvaným Rambo skrývá na farách opozičně orientovaných kněží, a politicko­-mafiánské aktivity kruhů kolem Tongoleleho. Když se protivládní protesty vymknou kontrole a režim se je rozhodne utopit v krvi, postava detektiva Moralese ustupuje do pozadí a o mnoha událostech se dovídáme spíš od Ramba, jemuž se podaří infiltrovat paramilitární jednotku pod Tongoleleho vedením. Přihlížíme tak cynismu, s nímž se režim odvolává na někdejší levicové ideály, zatímco spouští „operaci DDT“, posílá odstřelovače na protestující mládež, nechává své pohůnky hromadně znásilnit studentku, a nakonec se zbaví i Tongoleleho, který se nejvyšším patrům moci znelíbil, a tak umírá na ulici s hořící pneumatikou kolem krku.

To, co na první pohled působí bizarně – krvavé represe zahalené do směsi starolevičáckého a lacině esoterního diskursu –, má bohužel ke skutečnému světu blíž než některé dialogy postav. Ramírez dává málo prostoru „obecnému“ vypravěčskému hlasu (což je škoda, protože dané pasáže jsou napsány výborně) a informace nám občas dávkuje skrze poněkud lopotné rekapitulující rozhovory, jaké lidé normálně nevedou. Jindy jsou zase postavy tlačené k neustálému důvtipu a sarkasmu, což souvisí s konvencemi detektivního žánru, ale časem to může unavovat, stejně jako poznámky jedné z postav, která ve skutečnosti zemřela už v předchozím dílu, ale většinu událostí komentuje jako jakýsi vnitřní hlas. Tweety, whatsappové chaty nebo důvěrné dopisy sice vyprávění osvěžují, ale někdy až příliš znepřehledňují.

Inspektor smutné postavy

Nakladatel nejspíš sáhl po Tongolelem ne proto, že by šlo o Ramírezovo literárně nejvýznamnější dílo, ale kvůli společenským souvislostem, jež v českém vydání přibližuje doslov Radka Bubna. V daném případě se to dá pochopit – životní příběh Sergia Ramíreze je v lecčem imponující, stejně jako osudy jeho knihy, která jako jedna z mála titulů stála nikaragujskému režimu za to, aby ji zakázal, ale současně tím přiměl tisíce Nikaragujců, aby si ji stáhli a četli v mobilu. Hodnotné jsou v tomto ohledu pasáže popisující mechanismus i diskurs státních represí, které zašly dál než v mediálně mnohem sledovanější Venezuele.

I když je román jako celek poněkud nepřehledný a nesoudržný, obsahuje skvělé pasáže, od jednotlivých promluv po celé kapitoly. V češtině jim dává vyznít výborný překlad Blanky Stárkové; snad jen některé repliky nejmladších postav by zasloužily aktualizovat, nicméně převod přezdívky Cara de Culo jako Zprdeleksicht (v „korektnější“ verzi Řitní Líčko) patří k řadě oceněníhodných překladatelských rozhodnutí. Kromě toho, že postavy umějí být vtipné (například Tongoleleho milenka vyjádří svá marná očekávání slovy „vidím, že se doprošuju mangovníku o avokádo“), jsou tu i místa, která dokládají Ramírezovo ukotvení ve velké literatuře. Sem patří nejen odkazy na básníka Rubéna Daría, ale i nenápadné cervantesovské, případně quijotovské momenty. Když kulhavý inspektor Morales se zemitým parťákem Rambem putují do Managuy v přestrojení za kněze, těžko nepomyslet na „rytíře smutné postavy“ a jeho věrného druha. Připomněli mi jeden výrok samotného Dona Quijota, který by se dal vztáhnout jak na Moralese, tak na celou knihu: „Kdybych se vůbec nedostal do takových nesnází, ani bych se za slavného potulného rytíře nepovažoval, neboť pouze rytíři méně význační a proslulí neoctnou se nikdy v slepé uličce.“