Zbavit se nálepky „úlet“

Jak vznikl nápad uspořádat nový festival? A co je jeho cílem?

Radim Hanousek: S nápadem uspořádat festival zvuku, který by prezentoval experimentální hudbu společně se sound artem, přišel Vít Kalvoda, člověk, který udělal z malé kavárničky Ponava v brněnském parku Lužánky dynamické kulturní centrum a vůbec rozjíždí spoustu zajímavých projektů. Jako hudebním dramaturgům nám nechal naprosto volné ruce, jediným omezením byla částečná orientace na skandinávské země. Což je z mého pohledu luxusní omezení, protože skandinávskou hudební scénu, alespoň tu postjazzovou, považuju za velmi inspirativní.

Jan Lichý: Ta myšlenka vznikla asi před čtyřmi lety, sám jsem ale u zrodu nestál. Vít Kalvoda oslovil kromě Radima také zvukového umělce a pedagoga Jiřího Suchánka. Tomu ale připadalo propojení sound artu s cross­overovou a improvizační scénou, kterou sleduje Radim, moc radikální, a tak přizval do vznikajícího týmu mě.

RH: V Brně chyběl festival, který se nebojí jít za hranice běžné posluchačské zóny. Moc bych si přál, aby umělecká originalita byla pozitivně přijata širší veřejností a zbavila se nálepky „úlet“ nebo „okrajová záležitost“.

JL: Kvalitní hudební přehlídky jsou u nás až na výjimky žánrově ukotvené. My se naopak snažíme hranice mezi žánry stírat, i když je tenhle přístup do jisté míry riskantní. Před startem prvního ročníku jsem se třásl hrůzou, jestli dorazí dost diváků a jestli ustojí komorní saxofonové experimenty vedle nálože zběsilých elektronických beatů. Naštěstí výsledek předčil očekávání.

Kdo vlastně za festivalem stojí? Hned první ročník proběhl ve velkém stylu…

JL: Pořadatelem je spolek Zahrady Soutoku. To, že se nám podařilo rozjet festival ve velkém, bylo dáno rozpočtem, který jsme díky Norským fondům a EHP měli k dispozici, ale i naší zarputilostí: oslovili jsme hvězdy experimentální scény, jako jsou Deathprod, Lucrecia Dalt nebo Christian Wallumrød, aniž bychom jako festival měli jakoukoliv historii.

RH: Festival vznikl na zelené louce, ale navazujeme na zkušenosti z jiných aktivit. Honza Lichý s Jiřím Suchánkem dělají festival SONDA, já jsem spoludramaturgem Ponava Festu a zorganizoval jsem čtyři ročníky jednodenního Festivalu ošklivé hudby. Také jednou za měsíc na Ponavě organizuju setkání improvizátorů z různých zemí pod hlavičkou FreeForms.

Vycházíte z odlišných prostředí. Do jaké míry tvorbu programu koordinujete?

RH: Při prvních setkáních jsme hledali průniky svých dramaturgických představ – a zpočátku nám to moc nešlo. Ale zjistili jsme, že různé pohledy na to, co je experimentální hudba a co je atraktivní program, jsou přínosem jak pro nás samotné, tak pro publikum.

JL: Fakt, že nás zajímá odlišná hudba, jsem zpočátku vnímal jako překážku a bál jsem se, jestli tohle spojení vůbec bude fungovat. Poskládat line­-up prvního ročníku bylo celkem složité. Navzájem jsme si posílali ukázky toho, co se nám líbí, zvykali si na hudební svět toho druhého a hledali průsečíky. Ale myslím, že jsme našli optimální dramaturgický přístup, kdy podvědomě zohledňujeme hudební vkus toho druhého. Letos někteří návštěvníci, kteří nás znají, často ani nepoznali, kterého umělce jsem pozval já a kterého Radim.

Při pohledu na současné festivaly je patrný důraz na žánrové i mediální přesahy, aktuálnost, speciální projekty. Na co se zaměřujete vy?

RH: Klíčový je přístup ke zvuku. Pohybujeme se v experimentální sféře umění a chceme představit projekty, které jsou zvukově výjimečné. Zaměřujeme se přitom na umělce a umělkyně, kteří u nás nejsou moc slyšet.

JL: Interdisciplinarita je určitě jeden z aspektů, které nás zajímají. To ostatně potvrzuje druhý ročník festivalu, jehož součástí je stále probíhající výstava sound artu Beyond the Sound, kterou ve spolupráci s Domem umění kurátorsky připravil Jiří Suchánek. Zároveň mi ale přijde legitimní postavit festival prostě na kvalitním hudebním a zvukovém experimentu, bez snahy akcentovat nějaké aktuální společenské téma. To je možné jen tehdy, pokud máte prostředky na to zařadit do programu besedy, performance a další prvky, které vám dovolí dané téma zkoumat do hloubky. V opačném případě může taková ambice vyznít směšně.

Máte nějaké domácí či zahraniční vzory?

RH: Baví mě malé komorní festivaly, které fungují na komunitním principu a v přátelské atmosféře. Mezi ně patří například berlínská akce Serious Series, rakouský Chilli Festival nebo švýcarský festival DreiKlangTage. Z domácích festivalů sleduju hlavně ty věnované soudobé hudbě: Ostravské dny, NODO, Prague Music Performance, Expozici nové hudby. A uvedl bych i hradecký Jazz Goes to Town, který představuje jazz jako skutečně otevřený žánr.

JL: Z festivalů musím zmínit holandský Rewire s jeho žánrovou rozkročeností i ochotou experimentovat. Pokaždé, když ho navštívím, se cítím jako součást větší komunity, což je aspekt, který mi u českých přehlídek experimentální hudby často chybí.

Stává se, že vás pozvaní umělci překvapí, nebo přesně víte, co od vystoupení čekat?

JL: Při sestavování programu sice zohledňuju divácké zkušenosti ze zahraničních festivalů, ale rozhodně to není tak, že bych měl všechny umělce detailně proklepnuté. Minulý rok mě dostal íránský perkusionista Moham­mad Reza Mortazavi – vidět ho naživo byl skutečně transcendentální zážitek. Letos mě překvapil koncert producentek Ziúr a Elvin Brandhi.

RH: Své účinkující jsem znal, ale ty Honzovy jen málo nebo vůbec. To střídání očekávaného, neznámého a překvapujícího mě moc bavilo.

Letošní program byl skromnější než loni. Co stálo za změnou formátu?

RH: Finanční úspory. Museli jsme se vzdát některých „hvězd“. Myslím ale, že diváci nebyli o nic ochuzeni. Navíc jsme letos rozšířili počet festivalových dní a koncerty přenesli z Husy na provázku také do Domu umění a na Hudební fakultu JAMU.

JL: Součástí druhého ročníku je zmiňovaná mezinárodní výstava sound artu, která spolykala velkou část prostředků, takže bylo jasné, že při bookování umělců budeme muset trochu ubrat plyn. Ale nemyslím si, že by to bylo na škodu. Naopak, méně známá jména často znamenají větší nadšení pro společnou věc, což se pak projeví i v atmosféře festivalu.

A jaké jsou vyhlídky do budoucna?

JL: FAUN původně vznikl jako dvouletý projekt, ale úspěch prvních dvou ročníků nás navnadil, takže hledáme cesty, jak pokračovat dál.

RH: Jde o týmovou práci, ale v zásadě bych chtěl pokračovat v dosavadním duchu. Je možné, že se zaměříme na určitá témata, kultury a regiony. Také formát festivalu nebo alternativní koncertní prostor jistě budou tématem pracovních schůzek…

JL: Abychom vyšli vstříc lidem z Prahy, Ostravy, Olomouce, ale třeba i z Bratislavy nebo Vídně, chceme zachovat stávající formát, kdy je hlavní program koncentrován maximálně do dvou dnů, přestože se dostáváme na hranu toho, co je divák během jednoho večera schopný vstřebat. Samozřejmě ale počítáme s tím, že si návštěvníci sem tam místo koncertu dají chill na baru.