Na přelomu dubna a května se na americké hudební scéně rozhořel konflikt, který pod povrchem doutnal řadu let. Podíváme-li se na „beef“ mezi rappery Drakem a Kendrickem Lamarem zblízka, vidíme, že za sérií vzájemných obvinění a urážek nestojí jen osobní antipatie, ale také dějiny žánru a zájmy hudebního průmyslu.
Ačkoliv loni leckdo lamentoval nad tím, že jeden z nejposlouchanějších žánrů světa umírá, vývoj v posledním půlroce ukázal, že hip hop ještě neřekl poslední slovo. A jak jinak se znovu dostat na výsluní než návratem k jednomu ze základních prvků této kultury – k soutěživosti? Když na sklonku loňského roku J. Cole ve společné skladbě s kanadským rapperem Aubreym Grahamem, známým jako Drake, deklaroval, že spolu s Kendrickem Lamarem tvoří „velkou trojku“ rapu, nikoho asi nenapadlo, že se proti tomu poslední jmenovaný o několik měsíců později na albu dvojice Future a Metro Boomin vymezí s tím, že králem rapu je on sám. Situace postupně kulminovala vydáním řady diss tracků, přičemž fanoušci i veřejnost za vítěze označili Lamara. Vraťme se ale před začátek „beefu“.
Od Pharrella po Pharrella
Když se znalci pídí po jiskře, která zažehla dlouholetou nevraživost mezi Drakem a Lamarem, mnohdy odkazují k proslulé sloce z Lamarova tracku Control z roku 2013, v níž hodil rukavici všem podle něj nejtalentovanějším rapperům. Tento okamžik ovšem představuje jen jeden z nepřeberného množství dialektických obrazů, jež celý beef provázejí – tedy jeden z momentů, kdy se záblesk minulosti spojil s nynějškem a vytvořil novou konstelaci. Kořeny konfliktu totiž sahají mnohem hlouběji, do roku 2002, kdy Baby alias Birdman, vlastník hudebního labelu Cash Money, kde Drake začínal, údajně nezaplatil producentu Pharrellu Williamsovi a duu Clipse za hit What Happened to That Boy. Clipse brzy nato nahráli diss na Babyho i na tvář labelu Lil Waynea, kterého navíc kritizovali za to, že kopíruje Williamsův styl oblékání.
Později byl do sporu vtažen i Wayneův kolega Drake, na něhož se jakožto jeden ze členů Clipse zaměřil Pusha T. Sotva se po letech vzájemného oťukávání kanadský rapper konečně rozhoupal k přímé odpovědi, Pusha zareagoval dnes už legendárním diss trackem The Story of Adidon, kde mimo jiné vyjevil světu, že Graham tají syna jménem Adonis. Zmíněné okolnosti se po letech promítly i do současného konfliktu, když Drake projevil nechuť vůči tomu, že se Pharrell Williams stal kreativním ředitelem značky Louis Vuitton. „Tenhle beef jsem zdědil po Pharrellovi,“ říká Lamar na první nahrávce adresované přímo Drakeovi. V nejbrutálnějším songu z celé série Meet the Grahams pak promlouvá nejen k Adonisovi, ale i k jeho utajené dceři.
Jak už tomu v hiphopových potyčkách bývá, ohledy šly brzy stranou a oba interpreti se začali obviňovat z různorodých více či méně ověřitelných prohřešků. Oběma se tak podařilo do beefu zatáhnout matky svých dětí i mnohé kolegy. Když Drake obvinil Lamara, že podvádí a bije svou snoubenku, Lamar kontroval, že Drake je pedofil, který se obklopuje podobně orientovanými jedinci. Nad morálními aspekty rozepře se pozastavovali všichni od bubeníka The Roots po Timona Lásku, ale faktem zůstává, že podobně nevybíravá a klidně i vymyšlená nařčení k beefům vždy patřila. Přestože členové NWA spolu pravděpodobně nikdy neměli pohlavní styk a Tupac se nejspíš s Biggieho manželkou ve skutečnosti nevyspal, ikonickým diss trackům No Vaseline a Hit ’Em Up to nikterak neubírá na síle.
Dissy a čísla
Některé urážky nicméně opravdu zašly příliš daleko. Mnozí se dodnes dohadují o tom, zda je lepší diss skladba Takeover od rappera Jaye-Z, nebo track Ether od Nase. V zásadě všichni se ale shodují na tom, kdo jejich svár z počátku nultých let vyhrál. Jay-Z totiž v odpovědi Super Ugly přiznal, že se s Nasovou snoubenkou scházel v autě, kde „nechával kondomy na dětské sedačce“. Za tuto zmínku se později poraženecky omluvil podobně jako J. Cole, který vyjádřil lítost i nad tím, že se vůbec pokusil Lamara napadat. Přestože si za svou kajícnost zprvu vysloužil posměch, po nakládačce, kterou dostal Drake, to vypadá, že se rozhodl správně – nemluvě o tom, že Lamar během kariéry obdržel omluvu od nejméně pěti dalších rapperů.
Ani Drakeovi dost možná nakonec nezbude nic jiného. V zatím poslední skladbě beefu The Heart Part 6 zaujal defenzivní pozici a nepřímo dal najevo, že si ukousl příliš velké sousto. Sám přitom není žádný otloukánek. V roce 2012 bez větších potíží ustál souboj s rapovou legendou Commonem. O tři roky později dvojicí diss tracků rozdrtil filadelfského Meeka Milla, přestože samozvaný battle rapper ve své slabé odpovědi jako vůbec první Drakea obvinil, že si nepíše texty sám. Po souboji s Pushou T sice Drake musel uznat prohru, ale z dlouhodobého hlediska se jeho PR týmu podařilo odhalení utajovaného syna obrátit v rapperův prospěch. Letošní situace je ovšem jiná v tom, že Kendrickovi se jako prvnímu podařilo Drakea porazit v jeho vlastní hře – v číslech a popularitě.
Třetí Lamarův diss song Not Like Us se vyšplhal na nejvyšší příčky hitparád, přičemž bleskovým vydáváním odpovědí Lamar sebral vítr z plachet veškerým Drakeovým protiofenzivám. Aubrey Graham tak bude celé léto ze všech stran poslouchat hudbu o svých údajných pletichách s mladičkými ženami a o tom, že si přisvojuje cizí kulturu, jež mu jako Kanaďanovi prý nepatří. Lamar se tím staví do pozice strážce původních hiphopových hodnot, které se podle něj z žánru postupně vytrácejí. Připomíná to situaci z roku 1992, když KRS-One při koncertu poprapového dua P.M. Dawn vyhodil dvojici z pódia a udělal si na místě vlastní vystoupení. Když se ovšem o deset let později pokusil ze scény vystrnadit tehdy populárního Nellyho, působil spíše jako zahořklý stařec, který nepřeje úspěch mladším.
Cena války
Od časů, kdy Boogie Down Productions porazili v beefu Juice Crew, se jen málokrát stalo, že by beef nebyl pouhou soutěží v popularitě, v níž nezvítězí ten lepší, nýbrž oblíbenější. Stačí se zaměřit na konflikty, jimiž si v dobách největší slávy prošli LL Cool J, 50 Cent, T. I. nebo Eminem, a uvidíme, že většina jejich soupeřů skončila na smetišti rapových dějin. Lví podíl na tom mají samozřejmě média, která ostatně z velké části podnítila nejproslulejší hiphopovou válku mezi západním a východním pobřežím, jíž padli za oběť Biggie a Tupac. Když si čteme o nedávné střelbě na Drakeovy bodyguardy, kdekoho jímá strach, zda se něco podobného nebude opakovat. Většinový názor je ovšem takový, že proběhlý spor kultuře a scéně spíše prospívá.
Ekosystém médií a fanoušků, který teoretik a kritik Skye Paine nazval „industriální komplex rapového beefu“, z celé kauzy nesmírným způsobem těží. Napomáhá tomu i to, že Lamar ani Drake nevymáhají u svých diss songů autorská práva, a tudíž je lidé mohou volně sdílet a užívat. Producent Metro Boomin dokonce vydal instrumentální track, který je s odkazem na údajnou Drakeovu plastickou operaci pojmenovaný BBL Drizzy a má posloužit jako podklad komukoli, kdo by se chtěl proti kanadskému rapperovi vyjádřit. Mnozí známí interpreti, kterým Aubrey Graham lezl na nervy, se odhodlali nahrát vlastní písně, což média přimělo nastalou situaci označit za „hiphopovou občanskou válku“. A stejně jako veškerá moderní válečná tažení i toto skvěle vynáší.
Jak Kendrick Lamar, tak Drake vydávají hudbu přes Universal Music Group. Právě tato společnost je proto skutečným vítězem rozepře. Grahamova reputace nejspíš utrpí, ale pokud do konce roku vydá alespoň jeden pořádný hit, budou jeho jarní nesnáze pozapomenuty. A i kdyby nebyly, celebritám jeho typu zas tolik nezáleží na tom, jestli jsou chváleny, nebo shazovány – hlavně že se o nich mluví. Lamar se sice může tvářit jako velký strážce hodnot a revolucionář, ovšem kdyby tomu tak opravdu bylo, nejspíš by neskončil v čele hitparád, ale buď v zapomnění, nebo rovnou pod zemí. Pokud jsou dialektické obrazy, jak píše Adorno, konstelace „zastavené v okamžiku indiference smrti a významu“, je koneckonců možné, že v éře „kontentového“ spektáklu hip hop přece jen už zemřel.
Autor je překladatel.