Empatická zpráva z hořící planety

Publicista Michal Kašpárek debutoval v ro­­ce 2018 relativně dobře hodnocenou novelou Hry bez hranic, v níž rozehrál absurdní koláž ze životů zástupců generace Y. Jeho druhá kniha Fosilie ji v mnoha ohledech překonává. Opět se v ní vyskytují nadnárodní korporace, módní vlny a názory i návyky obyvatel současného světa, které v mírně posunutém kontextu ztrácejí zdání normality a odhaluje se jejich tragikomická podstata. Nová kniha je mnohem úplnějším a také aktuálnějším obrazem, který se snaží podchytit příčiny nejrůznějších společenských rozporů.

Rafinovaná smířlivost

Říkává se, že rozdělená společnost nezačíná v hospodách ani na náměstích, ale při nedělním obědě u rodinného stolu. Kašpárek na příkladu tří generací vytváří modelové schéma, které by mohlo fungovat jako typizovaná konstelace současné rodiny. Hrdinové žijí ve třech úplně odlišných světech. Patriarcha v důchodovém věku, který zažil to nejlepší za komunismu, současné realitě nerozumí: šíří konspirace a hoaxy a sepisuje bizarní román o migrantech prznících evropské ženy. Jeho syn Vladimír, pětačtyřicátník, který po roce 1989 prorazil v IT, je antikomunistický liberál, který vyznává osobní svobodu a smyslem jeho života je práce pro nadnárodní korporáty, vydělávání peněz, jídlo a cestování. Jeho dcera Julie je typická zástupkyně generace Z, tedy dvacátníků, kterým boomeři přezdívají snowflakes. Díky kapitálu nashromážděnému otcem si může užívat výdobytků kapitalismu, cestuje, studuje v zahraničí prestižní vysokou školu, ale přesto prožívá klimatický žal, je veganka, odmítá leteckou dopravu, neplánuje rodit děti a vysloužila si flastr za blokování rypadla v uhelném dolu.

Kašpárkova próza je rafinovaná v tom, že je smířlivá. V počátečních dvou kapitolách sice dominuje pohled Juliina otce, tedy reprezentanta bohatých bílých mužů ve středním věku, kteří momentálně kontrolují chod světa, ale po očekávatelném zesměšnění fašoidního děda se charakteristiky postav, do té doby značně tezovité, začnou komplikovat. Nastupuje empatická analýza, která důvěryhodně zkoumá motivace postav, jejich emoce i kořeny jejich přesvědčení.

V přemýšlení o budoucnosti dnes převažují černé scénáře. Ty vycházejí z vědeckých výzkumů a modelů, jejichž závěry a předpovědi už pociťujeme na vlastní kůži. Příběhová linie ze současnosti má dystopickou příchuť, protože nejmladší členka rodiny si uvědomuje ne­­udržitelnost způsobu života, jaký vyznává její otec se svým optimismem. Ví, že doba hojnosti a bezstarostnosti je pryč a že nás velmi pravděpodobně čeká rychlý sešup – směrem k vyplundrované přírodě, válkám o zdroje a hořící planetě.

Titulní fosilie není singulár, ale plurál. Zkamenělinou je jednoznačně troglodytický prarodič, ale v průběhu děje se jako mnohem tvrdší fosilie odhaluje liberální otec. Kašpárek narušuje prvotní očekávání, sbližuje svérázného konspirátora s progresivistickou vnučkou a konstatuje, že navzdory odlišným ideovým motivacím jejich strach vyvěrá ze stejného zřídla – paranoidní obavy z migrace a spiknutí i úzkost z ohně stravujícího neudržitelnou budoucnost úzce souvisejí se sobectvím otcovy generace, která se snažila urvat vše, co šlo. Jako jeden z možných přístupů k těmto zaběhlým vzorcům je dobré vzít za své Juliino přesvědčení, že v tomhle světě je někdy nejlepší nedělat nic – nebo alespoň ne to, co od vás společnost čeká.

Budoucnost je radikální

Chytře napsané rodinné konverzace, jejichž plynutí se rozlomí vejpůl v okamžiku pádu otcova byznysu s nejlevnějšími letenkami během epidemie covidu, jsou protkány aktuálními tématy, ale doplňuje je i kurzivový pohled odjinud, který s odstupem analyticky komentuje různé aspekty děje. Tematizace rodové linie se zohledňuje nejen ve Vladimírově obsedantním hledání předků a v Juliině rozhodnutí nemít děti, ale i v překvapivém historickém intermezzu, které má v porovnání s problémy dnešního světa doslova hororový přesah.

V poslední kapitole se děj přenáší do budoucnosti a na začátku příštího století črtá budoucí dystopii, která se přelila do žité utopie – bohužel k tomu byla nezbytná blíže neurčená válka, klimatický rozvrat a stěhování národů do bývalých zaledněných oblastí. Z rozhovoru Juliiny vrstevnice s mladou dívkou vysvítá spekulativní změna perspektiv, kdy se z nemyslitelného může stát normální a z lokálního globální. Činy klimatických aktivistů, kteří se dnes připoutávají k rypadlům, lepí se na silnice nebo k obrazům v galeriích, se mohou zdát pošetilé, hysterické nebo nesmyslné. Ale když si namátkou vybereme příklady z historie, abolicionisté, sufražetky nebo bojovníci za osmihodinový pracovní den byli také zprvu jen radikální idealisté, kteří se snažili prosazovat názor menšiny navzdory netečné či odmítavé většině. A je pravděpodobné, že ty, co dnes váhají, čeká v budoucnu odsouzení: „Desítky zapomenutých rituálů čekají na to, až překousneme, že je vymysleli a vypilovali barbaři. Třeba se nám bude do kuchařek fašistů, komunistů a náboženských fanatiků začítat tím snáz, čím bude jistější, že ti, kteří přijdou po nás, nebudou náš ekonomický a myšlenkový systém založený na ždímání zdrojů hodnotit o nic líp.“

Kašpárkova klimatická fikce nastiňuje scénáře, které s velkou pravděpodobností mohou potkat Juliiny vrstevníky. Naštěstí se nejedná o pouhou katastrofickou dystopii – v próze nechybí naděje ani humor. Otázky a odpovědi, které Fosilie předkládá, nám navíc mohou být užitečné při prožívání klimatického žalu nebo v situacích, kdy se snažíme o okolním světě bavit se svými rodiči a prarodiči.

A na závěr trochu vzpomínání. Vybaví si dnes ještě někdo, jak se zhruba před deseti lety začalo usilovně volat po prózách se společenským přesahem, které by nejen pojmenovávaly problémy dneška, ale obstály i literárně? Dnes je tu konečně máme. Vedle Kašpárkovy knihy je to namátkou Bilerova Destrukce, Šestákovo Vyhoření nebo prózy Daniela Hradeckého. Knihy, které nebanálně pojmenovávají různé fasety současnosti, jsme si před pár lety nedokázali představit. Nyní vycházejí a plní svou roli. Jen je problém v tom, že se z nich v okamžiku, kdy už nejsou jen vysněným objektem touhy, stávají fosilie.